Do firemní etikety spadá vše, co se týká oslovování, tykání nebo vykání, stylů oblékání, osobní prezentace před klienty či chování se k zákazníkům.

„Základem všeho je firemní kodex či řád. Pokud nic takového v psané formě ve firmě neexistuje, je vhodné se buď zeptat, jak se věci mají, nebo přímo „odkoukat“, jak se chovají ostatní, jak se oblékají a oslovují,“ říká psycholožka a specialistka na personální vztahy a firemní etiketu Iveta Sigmundová.

Přednost má šéf

Už otázka zdravení představuje první komplikaci: ani v práci nepřestává platit, že mladší zdraví staršího a muž ženu. Zároveň má však podřízený pozdravit první nadřízeného. Pokud je však šéfem mladý muž a jeho podřízenou starší dáma, preferovala by psycholožka úctu ke starší ženě.

„Doporučila bych výrazně mladšímu muži, byť v nadřízené pozici, aby jako první pozdravil on,“ shrnuje Sigmundová. „V pracovních situacích má přednost pracovní zařazení před pohlavím,“ oponuje lektorka pracovní etikety Hana Vydrová. Když potká mladý šéf na chodbě starší podřízenou, měla by proto podle tohoto pravidla první pozdravit ona. Mladý vedoucí ale neoslabí svou autoritu, pokud ji se svým pozdravem předejde.

„Pozdrav je totiž vnímán vždy jako znak slušného vychování a tak prvně zdravící šéf nebude považován za slabocha, ale za gentlemana,“ říká lektorka.

Jediným případem, kdy šéf podle etikety nejen může, ale musí pozdravit první, je vstup do kanceláře, kde už ostatní jsou. Pravidlo, že první zdraví příchozí, má před vyšší pracovní pozicí přednost.

Další ožehavou otázkou na podobné téma je nabídka tykání. Opět použijme stejný výchozí model: mladý vedoucí a starší dáma v podřízeném postavení.

„V tomto případě je to vysloveně patová situace, podřízená by nikdy tykání nadřízenému nabídnout neměla. A je-li mladý muž slušně vychovaný, starší dámě to také nenabídne,“ říká lektorka. „Ostatně tykání je velmi osobní záležitost a není potřeba ho nutně v pracovním styku zavádět,“ dodává.

Podle Ivety Sigmundové je v otázce vykání či tykání na tahu jednoznačně nadřízený. Je čistě na jeho taktu, kdy a zda vůbec nabídnout dámě tykání. „Měl by však také vzít v úvahu, zda bude starší žena při tykání svého mladšího nadřízeného respektovat jako šéfa,“ varuje psycholožka.

Podobná je situace i při podávání ruky: v pracovním styku je první na řadě nadřízený. „Neumím si představit sekretářku nebo žadatelku o místo, která první podává ruku řediteli,“ poznamenává k tomu lektorka Hana Vydrová. Jedinou výjimkou může být pouze vsup šéfa do kanceláře své podřízené. V takovém případě lze uplatnit pravidlo, že první podává ruku domácí hostovi. „To však lze doporučit například v případě jeho zástupkyně. Jako sekretářka bych i tady byla opatrnější.“

Tykáme si všichni

Mnohé záleží samozřejmě i na firemních zvyklostech. V amerických společnostech – anebo v těch, které si na ně v Česku aspoň hrají – může být důsledné tykání prvkem firemní kultury.

„Takzvaný happy styl spojený s všeobecným tykáním ve firmě se v tuzemských podmínkách těžko prosadí. Naše minulost a historie ctí tradice a autority,“ říká psycholožka Sigmundová.

Styl tykání je podle ní možný jen ve firmách, kde je věkový průměr pracovníků nižší a lidé jsou opravdu věkově blízko. Ale i tak je na vedoucím, aby si dokázal zachovat přirozenou autoritu mezi svými podřízenými.

Je zcela běžné, že různá povolání vyžadují různé styly jednání a chování, stejně jako je nutné přizpůsobit i svůj šatník a způsob osobní prezentace směrem ke klientům. Podle Sigmundové panují jiné zvyklosti v bankovnictví a zcela odlišné jsou v kreativních, případně uměleckých oborech.

Dalším faktorem je i věkový průměr uvnitř firmy. Jinak nastavené jsou standardy chování v prostředí, kde je věkový průměr nízký – atmosféra je zde spíše v kamarádském duchu.

Jiná je situace ve firmě, kde je věkový průměr vyšší nebo je kolektiv složen z pracovníků různého věku. Vztahy mezi lidmi jsou pak trochu formálnější.

Důležitý je i typ organizace – rodinná firma bude opět založena na méně formálních vztazích a principech.

Kravata nebo tričko

Podobné je to se stylem oblékání. V bankovnictví bývá někdy určena i barva kostýmů a obleků. Důvod je jasný: pracovník by měl působit solidně a konzervativně, zkrátka důvěryhodně. A tam, kde je požadována taková tvář firmy, se zaměstnanci těžko mohou oblékat do šortek, zato kostýmky a obleky v modré budou mít zelenou.

„Stejně tak i oficiální byznys styl předpokládá od zaměstnanců, že svůj šatník přizpůsobí typu povolání, které si vybrali,“ upozorňuje Iveta Sigmundová.

Podle jejích slov se v kancelářích od pánů nečeká vždy oficiální oblek, nicméně košile, byť třeba k džínům, je jistě vhodnější než vytahané tričko. U žen je důležité, aby nebyly příliš vyzývavé: hluboké výstřihy, nadměrné líčení, ale i velké množství nápadných šperků je spíše na škodu. Na druhou stranu jsou povolání, kde se nesetkáváte s jinými lidmi kromě spolupracovníků, a kde je tedy i atmosféra oblékání mnohem volnější.

Například od kreativců v reklamních agenturách, systémových analytiků nebo počítačových expertů se něco takového přímo očekává. Tito lidé jsou svým způsobem velké individuality a originální oblékání (a někdy i chování) patří často k jejich image.