Stačí si například uvědomit, kolik věcí lze v jejím průběhu stihnout a jak je možné si odpočinout. Velmi záleží, s čím je pracovník nemocen, jak dlouho nemoc trvá, zda a v jakém rozsahu je závažná a nakolik mu skutečně znepříjemňuje život. Vysoká horečka a bolestivá zlomenina jistě mnoho příjemných prožitků neslibují, ale poslední dny chřipky už většinou naplňujeme různými lehčími domácími pracemi a jinými aktivitami, přesto do práce ještě nejdeme.

Cítíme se o dost lépe než před několika dny a současně na nás většinou ještě nedoléhají strasti, co se děje v zaměstnání.

Pokud na ně ovšem sami intenzivně nemyslíme, nenavštěvují nás kolegové, nenosí nám úkoly a nevolá šéf. Pak by byla naše psychická konstelace jiná.

Kdes nechal kladivo?

Při pracovní neschopnosti se objevuje také několik charakteristických prvků psychologického obsahu, které by neměly ujít naší pozornosti. Část z nich souvisí s ději přímo v pracovníkovi a část se odehrává ve vztahu k práci a k pracovní skupině a jejím příslušníkům.

Jestliže pracovníka přepadne chřipka, zpravidla se na pár dní z pracoviště vzdálí a kontakt v podstatě neudržuje. Výjimku mohou tvořit některé drobné organizační věci, jako kam dal ten či onen dokument, kde jsou uloženy určité podklady, co vše bylo objednáno a komu předal jakou informaci. Většinou jde o dotazy osob, které nemocného zastupují.

Nemocný je možná rád, že má úkoly na chvíli z krku a může být mimo, byť ne zrovna v souladu s ideální představou o opuštění místa plnění pracovních povinností. Druhý je potěšen, že může pomoci i přes zhoršení zdravotního stavu. Přece jen je v práci důležitý a ostatní ho potřebují.

Při déle trvající pracovní neschopnosti je situace poněkud jiná. Někdo, i když musí zůstat doma, se zajímá, co se v práci děje, neboť chce zůstat v kontaktu a dává signály, že mu situace není lhostejná. Jiný je rád, že na delší dobu vypadl z náročného pracovního procesu, a o dění na pracovišti se příliš nezajímá. Jako by šlo o předání pomyslné štafety.

Dokonce prožívá jisté uspokojení, když pracovní záležitosti pustí z hlavy a má více času na svoje věci.

Teď nepracuji

Je jedno, zda jde o zhlédnutí do zásoby natočených filmů, domácí úklid, čtení knih, přerovnání sbírky známek, zhotovení poličky, opravu nábytku atd. Někteří dokonce prožívají trochu škodolibé uspokojení, protože mají nyní více času, organizaci příliš neprospívají a ještě jsou za pobyt doma placeni. Na druhé straně prožívají pocity izolace od dění „venku“, cítí se osaměle a zdá se jim, že na ně nikdo z práce nemyslí a nikdo se o ně nezajímá.

Jak se daří?

Nakolik vlastně nemocné osoby touží, aby se na ně nezapomínalo? Jde o věc kvality vztahů. Byl-li dobrým pracovníkem i parťákem, jistě na něho nezapomenou, navštíví ho, občas mu někdo zatelefonuje a povzbudí ho.

Samo setkání ukáže, nakolik je vztah dobrý a nakolik jde jen o formální záležitost. Nemocný zaměstnanec by měl rozlišovat, zda kráčí o pracovní či osobní starost a která případně převažuje.

Někdy se mu volá kvůli úkolům a dotaz na aktuální podobu zdravotního stavu padne jakoby mimochodem a snad ve smyslu, aby řeč nestála.

Jindy se scházejí konkrétní lidé, proberou tzv. člověčí oblasti a až v závěru se dotknou pracovní oblasti. Avšak i zde mohou být předcházející lidské momenty jen chozením kolem horké kaše a vějičkou před atakem skutečného cíle.