Čím byla černošická vila Sakrabónie, ve které jste vyrůstala, výjimečná?
V té dvoupatrové vile s nádhernou zahradou nás žilo hodně pohromadě: babička s dědou, teta Jelena s rodinou, moji rodiče a já, později také s rodinou.

Babička byla malířka, teta fotografka a moje matka sochařka. Všechny tři pracovaly většinu času doma, což ovlivňovalo atmosféru celého domu.

Panoval u nás matriarchát, přestože dědeček byl uznávaný pražský porodník.

To zní poněkud zvláštně.
Vztah babičky a dědy byl výjimečný. Děda se uměl podřídit a přitom si sebe navzájem oba velmi vážili. Nikdy v životě jsem se nesetkala s párem, který by se miloval a zároveň respektoval tak, jako oni dva.

Čeho jste si na babičce nejvíce vážila vy?
Laskavosti a pracovitosti. Babička nepromarnila snad ani hodinu svého života. Kamkoliv přišla, tam malovala. Sedla si do trávy, opřela se o patník, rozložila skládací stoličku, vytáhla skicák a nic ji nezastavilo. Říkali jsme jí proto bába malovací. Talent měla ovšem nejen na malování, ale i na děti, a tak jich měla kolem sebe pořád dost.

V čem spočíval její talent na děti?
Nikdy nedělala rozdíly mezi tím, kdo je vlastní a kdo cizí. S dětmi si uměla krásně vyprávět, ale především jim naslouchat.

Každé odpoledne, přesně ve čtyři hodiny, se z haly v přízemí ozvalo:„Holčičky, čaj!“ Všichni už jsme věděli, že je svačina, seběhli jsme se do haly a s námi i kamarádi, kteří zrovna byli u nás na návštěvě. U velkého stolu tam seděla usměvavá babička, na klíně měla velké prkno s napnutým papírem, malovala a chtěla si s námi povídat.

Mohli jste s ní o malování mluvit?
Určitě si poslechla náš názor. Babička měla sice v podkroví ateliér, ale nikdy se tam s prací nezavírala jenom proto, aby měla od nás klid.

Ten stůl v hale, to bylo centrum veškerého dění v Sakrabónii. Tady se jedlo, malovalo, debatovalo, přijímaly se návštěvy. Máma nebo teta si sem někdy také přinesly práci a u jednoho stolu všechny tři něco tvořily. My děti jsme toho byly samozřejmou součástí.

Byly jste přeci také trochu studijním materiálem?
To je pravda. Tak, jak jsme rostly, byl vždy jeden z vnuků zrovna ten nejroztomilejší, a toho pak babička nějakou dobu soustavně malovala. Já jsem byla první, nejstarší vnučkou, a je pravda, že těch obrázků mám asi ze všech dětí nejvíce.

Musely jste stát modelem?
Ani ne. Teta Jelena byla fotografka, takže pokud nás babička potřebovala v nějakém pohybu zastavit, zapózovaly jsme pro fotoaparát a babička pak malovala podle fotografie.

Byla babička bohémka?
Určitě. Malovala hodně po nocích, z postele nevstala dříve jak v devět hodin. Když vycházela ze svého pokoje, byla vždy upravená, vepředu na vlasech měla pečlivě natočenou takovou módní vlnu. Kouřila cigarety, vypouštěla kroužky a především nevařila.

To jí to prošlo v tak velké rodině?
Je pravda, že moje máma se také někdy ozvala: „To se to maluje, když se nevaří.“ Babička si to totiž uměla zařídit.Vychovala si dvě dcery a vaření a pečení jim přenechala.

Zároveň ale vyžadovala, aby se jídla připravovala přesně podle rodinných receptů. Na Vánoce máma s tetou chystaly těsto na cukroví a na vánočku.

Babička si pokaždé uprostřed příprav oblékla růžovou zástěru, na hlavu dala růžový šátek a s vařečkou v ruce šla těsto obřadně zkontrolovat.
Pokaždé říkala: „Děti, já když si o Vánocích nešťouchnu do těsta, já bych snad příští rok nebyla.“ Bez toho by u nás Vánoce patrně nezačaly.

Kde se v ní to jisté volnomyšlenkářství vzalo?
Ona byla vlastně jednou z prvních studentek – žen v historii Uměleckoprůmyslové školy v Praze.

V roce 1913 pak odjela studovat malířství do Paříže a kromě toho tam docházela na hodiny tance k bratrovi slavné tanečnice Isadory Duncanové. Ta Paříž ji patrně velmi ovlivnila.

Po roce 1948 babička ale neměla zrovna na růžích ustláno.

V socialistickém Československu nesměly vycházet knihy s jejími ilustracemi. Tehdejšímu režimu se nelíbilo, že se hlásí k tradičním křesťanským hodnotám a byla nazývána buržoazní malířkou. Nebyla vydávána, nemohla vystavovat, přesto nikdy nezatrpkla.

V Sakrabónii jste žily vlastně tři generace vedle sebe. To dnes není běžné.
Můj muž často říká, uvědomuješ si, že jsi celý život žila ve skleníkovém prostředí? Má pravdu.

Jak to myslíte?
Tím, jak všechny ty tři ženy pracovaly doma, neznaly jsme jako děti jesle, družiny. Pokaždé nás měl někdo na starosti, zajímal se o nás. Teď zase dceři a synovi hlídám děti já, mám totiž co vracet.

Určitě jste si jako ženské předávaly spoustu výchovných rad. Co třeba se vám nejvíce osvědčilo?
Otevřená domácnost. Jako děti jsme si mohly domů přivést kohokoliv a téměř kdykoliv. Tím se naprosto přirozeně dostalo pod kontrolu to, s kým se stýkáme a co právě prožíváme. Myslím, že to je dobré, vyplatí se to.

Některé současné rodiny si staví velké domy, pokoušejí se vytvořit zázemí, možná podobné tomu vašemu. Co byste jim poradila?
Říká se, že škola je hrozně moc důležitá, ale já si myslím, že stejně důležitý je čas těch babiček a dědečků. Babička vždycky říkala a já to teď říkám také: „Naskládat do toho dítěte, hlavně naskládat.“

Když do něj naskládá svou lásku a péči celá rodina, tak přeci nemůže být špatné.

Helena Kratochvílová

/roz. Borková/

  • Narodila se 23. 9. 1943 v Praze.
  • Vystudovala gymnázium v Radotíně a ekonomickou školu v Praze.
  • Do roku 2OO2 byla zaměstnána v činohře Národního divadla jako mzdová účetní a tajemnice.
  • S významnými hereckými hvězdami strávila velkou část svého života, byla důležitou součástí souboru.
  • Její organizační talent napomohl k hladkému průběhu mnoha představení.
  • V současné době je v důchodu a věnuje se vnoučatům dcery Hany a syna Tomáše.
  • Od narození stále bydlí v Sakrabonii v Černošcích.

Marie Fischerová-Kvěchová, malířka, ilustrátorka, sběratelka

  • Narodila se 24. 3. 1892 v Kutné Hoře.
  • Zemřela 2. 6. 1984 v Černošicích.
  • V roce 1906 se stala jednou z prvních studentek – žen na Umělecko průmyslové škole v Praze. Byla žačkou Jakuba Schikanedra a Jana Preislera.
  • Věnovala se především ilustraci dětských knih: Sbírka lidových písniček Pro naše děti a mámy, Denní život batolátka, Sládkovy Skřivánčí písně, Kožíškův slabikář Poupata, Klášterského Chodské písně, Babička Boženy Němcové, Broučci Jana Karafiáta a další.
  • Její kresby se objevovaly na pohlednicích, kalendářích, plakátech. Na výstavě dekorativního umění v Paříži roku 1925 byly její práce oceněny zlatou medailí.
  • Byla také vášnivou sběratelkou. Zůstala po ní sbírka orientální obuvi, dámských měšťanských oděvů od empíru až po první republiku a cenný soubor hraček.
  • Velkou inspirací jí byly vlastní děti, lidová kultura a příroda. Měla tři děti, šest vnuků a jedenáct pravnoučat.