Berte ji jako nový začátek. Odborníci nazývají depresivní pocity, kterým mnozí rodiče po odchodu dětí z domova propadají, syndromem opuštěného hnízda.

Dvacet let žila rodina podle zaběhaného řádu, rodiče vychovávali děti a pečovali o ně a často si ani sami neuvědomili, že už jim nezbývá čas na nic jiného. Dokud byly ratolesti malé, vyžadovaly téměř celodenní pozornost, a když pak dorostly do puberty, pořád jich byl dům plný.

Pak najednou odejdou na vysokou školu nebo se ožení či vdají a za rodiči už jezdí jen občas na víkend, někdy ani to ne. A dva lidé, kteří doteď byli hlavně mámou a tátou, jsou najednou zase především manželé. Ne všichni se pak s touto situací dovedou vyrovnat bez potíží.

„Mám dvě děti. Syn šel na vysokou a jezdil domů téměř každý víkend, po studiu už ale zůstal v Praze. Dcera se nedávno provdala a odstěhovala se za manželem do Plzně. Obojí přišlo krátce po sobě, a tak mě to dost zaskočilo,“ říká paní Jitka z Chebu. „Přes týden oba s manželem pracujeme, ale o víkendu na mě prázdný byt působí dost skličujícím dojmem. Na to ticho nejsem zvyklá, s mužem si všechno řekneme během pár minut. Chybí mi povídání s dětmi a takový ten milý ´hluk´, který byl známkou spokojené rodiny. Často mi bývá smutno, nevím, jak se zabavit a musím se hlídat, abych dětem nevolala příliš často a nezvala je na návštěvy víc, než je jim milé.“

Nežít vedle sebe, ale spolu

Příběh Jitky je typickým příkladem rodiny, kde syndrom opuštěného hnízda může vypuknout.

„Termín syndrom opuštěného hnízda vznikl v běžné mluvě lidí a rychle se mezi psychology ujal. Z odborného hlediska jde vlastně o krizi způsobenou změnou systému,“ vysvětluje psycholog Jeroným Klimeš.

„Každý člen rodiny se s touto změnou vyrovnává po svém. Žena, která kvůli péči o rodinu neměla čas věnovat pozornost ničemu jinému, má náhle spoustu volného času a všímá si věcí, které jí dříve unikaly. Může si najednou připadat nedoceněná, chce dohnat všechno to, co dříve nestíhala, a o domácí krb se stará stále méně. Manželovi se taková situace pochopitelně nelíbí, ohrazuje se proti ní a vznikají konflikty.“

Podle psychologa je životní etapa, kdy děti opouští domov, pro manželství jednou z nejtěžších. Z toho důvodu právě v tuto dobu dochází k velkému množství rozvodů.

„Problém se netýká jen žen, naopak. U mužů hrozí hlavně pocity zbytečnosti. Nemají najednou komu pomáhat, radit, koho kárat, připadají si nepotřební,“ říká Jeroným Klimeš. Pak není daleko k jinému syndromu, zvanému syndrom zavírajících se dveří. Ten nutí muže dokazovat si, že nejsou zbyteční, že je tu ještě někdo, kdo potřebuje jejich ochranu a životní moudrost, a odcházejí z manželství k mladým milenkám.

Na celý problém je možné pohlížet také jako na vytyčování hranic. „Manželé překvapeně zjistí, že si spolu dvacet, pětadvacet let pořádně nepopovídali. Dívají se na sebe novýma očima, zjišťují, že třeba nejsou ochotni tolerovat a snášet to, čeho si předtím ani nevšimli. Musí se naučit spolu znovu komunikovat, nežít jen vedle sebe, ale spolu,“ tvrdí psycholog.

K prohloubení syndromu opuštěného hnízda dnes přispívá i pozdější odchod dětí z domova. V roce 2005 byl průměrný věk žen při odstěhování od rodičů 25 let a u mužů dokonce 27 let.

„Obecně platí, že mladí lidé v Česku stejně jako obyvatelé bývalého východního bloku, se od rodičů stěhují později než mladí lidé v západní Evropě. Naproti tomu ale v Jihoevropané žijí společně s rodiči ještě déle,“ říká Jana Chaloupková ze Sociologického ústavu Akademie věd. Zatímco před rokem 1989 byl odchod od rodičů obvykle spojen se založením manželství a rodiny, od 90. let mladí lidé častěji nejprve žijí v nesezdaném soužití a roste i počet mladých lidí, kteří nejprve žijí samostatně.

„Časování odchodu od rodičů souvisí s délkou studia a věkem, odkdy se mladí lidé ekonomicky osamostatňují. Lidé s nižším vzděláním se stěhují od rodičů v průměru dříve než vysokoškoláci. Posouvání odchodu od rodičů je proto možné vysvětlit zvyšující se délkou studia a věku ekonomické nezávislosti a souvisí i s odkládáním vstupu do manželství a rodičovství do vyššího věku,“ doplňuje socioložka.

Najděte si nové zájmy

Depresivní pocity z prázdného bytu a partnerská krize nakonec mohou partnery přimět i k tomu, aby vyhledali odbornou pomoc.

„Ano, se syndromem opuštěného hnízda se ve své praxi setkávám,“ potvrzuje pražská psychoterapeutka Johana Kroupová. Většinou jde o pocity nespokojenosti se sebou samotným, s partnerem i s životem celkově. A ty se objevují právě po odchodu dětí z domova.

Syndrom opuštěného hnízda se ovšem netýká jen rodičů, je to problém, který ovlivňuje celou rodinu. A navíc nemusí vypuknout až ve chvíli, kdy za sebou dospělí potomci definitivně zabouchnou dveře. Stačí, aby děti odrostly a dostaly se do věku, kdy je přítomnost rodičů spíše obtěžuje.

V případě vícegeneračního soužití jsou pak syndromem naplno ohroženi i prarodiče. Nerozumí tomu, proč si s nimi jejich vnouče najednou nechce povídat, tváří se otráveně a o jejich přítomnost vůbec nestojí.

„Novou situaci snášejí špatně zejména neflexibilní lidé, kteří mají strach ze změn. Ti mají tendenci se upínat k dětem i poté, co založily vlastní rodinu, a nedokážou respektovat, že potomci už mají vlastní život,“ říká Jeroným Klimeš.

Co v takovém případě dělat? „Při terapii se snažíme pozornost klientů upřít jiným směrem, tak, aby poznali, že jejich život má smysl i bez péče o děti a rodinu. Hledáme možnosti, jak toho dosáhnout – obnovit dřívější zájmy, sebevzdělávat se, setkávat se s přáteli, cestovat, pomáhat druhým, zkusit cokoli nového,“ vysvětluje svůj postup Johana Kroupová.

„Hlavní je nerezignovat na život. Žena musí vědět, že svoji roli matky neztrácí, i když je dcera už dospělá. Jen se mění její úloha a může se nyní věnovat sama sobě, svým koníčkům. Tyto ženy nachází často uspokojení v pomoci jiným lidem, například v dobrovolnických organizacích.“

Děti přebírají vůdčí roli

Také děti nyní musí změnit přístup ke svým rodičům. „Jsou nyní tím silnějším. Děti musí stanovit odstup, který je mezi nimi a rodiči třeba udržet, zároveň by ale měly kontakt udržovat,“ radí Klimeš.

„Někdy je bohužel nutné maminku nebo tatínka i zranit, plácnout přes prsty, aby pochopili, kde jsou hranice. Maminka bude sice brblat a popláče si, ale při příští návštěvě budou obě strany dělat jakoby nic a míra jejich kontaktu se postupně ustálí v mezích přijatelných pro všechny.“

Vztahy jsou v tomto období křehké, a právě proto je potřeba o ně pečovat, i když nejsou ideální.

Omezte urážky a výčitky, snažte se vyvarovat věcí, které vás rozdělují, a zaměřte se na pozitivní stránky vztahů. A nestyďte se vyhledat odborníka, pokud máte pocit, že situaci nezvládáte.

Johana Kroupová nikdy nezapomene na svou klientku, která celý život věnovala svým dětem a péči o ně. Práce ji příliš nebavila, ale neřešila to, protože měla čas na děti a to bylo to hlavní.

„V padesáti letech práci ztratila a děti začaly opouštět domov, paní se stáhla do sebe, nevycházela ven, neměla chuť žít,“ vypráví psychoterapeutka.

„Během terapie však postupně získávala jiný pohled na svůj život, absolvovala pedikérský kurs, začala pracovat a bavilo ji to. Našla si nové přátele a jednou měsíčně chodila pomáhat jako dobrovolnice k postiženým dětem. Trvalo to více než rok, ale nakonec dokázala začít žít jinak a cítila se lépe než dřív.“