Narodila jste se ve Vinohradském pivovaru. Hrálo to místo roli i ve vašem pozdějším životě?
Na pivovarském dvoře jsem prožívala svoje dětství. Jezdila jsem na kole po starodávné sladovně a vůně sladu mi byla moc příjemná. Před válkou tady Vlasta Burian točil svoje filmy, povalovaly se tu filmové lampy a ta zašlá sláva na mě působila.

Často se mi v noci zdálo, jak ve světlech reflektorů vytvářím dramatické filmové postavy.

Od útlého věku jste si přála být herečkou. Rodiče vás v tom podporovali?
Ti znali moji přecitlivělost, a tak mě od divadla spíše zrazovali, ale já v sobě nosila sen o herectví a byla jsem šťastná, když jsme navštívili nějaké divadelní představení. Nejčastěji operu v Národním divadle.

Čím může malé dítě zaujmout něco tak vážného jako je opera?
Poprvé mě na ni rodiče vzali, když mi bylo asi sedm let a šli jsme tehdy právě do Národního. Všechno tam krásně vonělo a k tomu ta nádherná hudba a dramatické příběhy. Úplně mě to dostalo.

Všechno jsem silně prožívala, stávala jsem se těmi dramatickými a tragickými hrdinkami, potom jsem si na ně doma hrála.

Přeci jste nemohla těm postavám rozumět?
Operou jsem byla posedlá! Ten potemnělý děj, který byl doprovázen hudbou, pro dítě velice těžkou, se mě niterně dotýkal.

Toužila jsem po všech možných libretech, a když jsem je pak našla pod vánočním stromkem, naučila jsem se je nazpaměť a začala je přehrávat na piano. Moji nejoblíbenější knihou se tehdy stal Průvodce operní tvorbou. Byl to můj vnitřní svět, ve kterém mi bylo dobře.

Tak tedy zadumané dítě se skrytým komickým talentem? Kde se ve vás vzala vaše typická plachost?
Plachost, nesmělost, nejisto〜ta… dodnes s nimi bojuji.

Máte za sebou spoustu divadelních a televizních úspěchů a přitom z vás vyzařuje skromnost. Vedli vás k ní rodiče?
Vedli mě až k příliš velké skromnosti. Někdy si připadám, jako bych byla z jiné planety.

Nevymizela skromnost náhodou z rejstříku dnešní rodičovské výchovy?Skromnosti není nikdy dost. Je mi milejší, než nadutost a pýcha.

Nejsou dnešní děti až příliš středem světa?
Dnešní děti jaksi zpasivněly a čekají, jak je zabavíme. Současnost s sebou nese mnoho balastu, všechno se zrychluje a to nás nutí k povrchnosti. Všimla jsem si, že když dětem při představení vyprávím pohádku, ničím nepodbarvenou, nepřikrášlenou, dokážou se neobvykle ztišit. Připadá mi, jako kdyby lačně čekaly na čisté mluvené slovo. Patrně jim chybí.

Jsem ráda, když na koncertě vidím, jak si děti spolu s námi pro sebe dirigují a zpívají.

Mají to dnešní děti těžší?
Určitě. Na nás nečíhalo tolik atrakcí a technických vymožeností.

Na co by rodiče měli při výchově klást důraz?
Měli by se snažit o to, aby byly děti aktivnější a důslednější ve všem, co dělají.

Je možné uchovat si dětský pohled na svět a jak?
Velmi ráda vzpomínám na Malé televizní kabarety se Štěpánkou Haničincovou. To byl přesně ten člověk, který měl v sobě zvláštní pozitivní energii a uměl ji přenášet na své okolí. Někteří lidé v sobě nosí i v dospělosti duši dítěte a Štěpánka mezi ty šťastné majitele takové duše patřila.

Hrajete na dvanáct hudebních nástrojů. Který byl ten úplně první?Od sedmi let jsem hrála na klavír, pak jsem začala brnkat na kytaru. Na tu jsem se učila sama, dokonce jsem hrála v noci tajně pod peřinou, abych nerušila. A pak přibyly další – flétna, foukací harmonika. Hrála jsem prostě na všechno, co mi přišlo pod ruku. Třeba i na hřeben nebo na trávu.

A co rodiče. Měli z vás radost?Tatínek ochotničil, hrál na housle, maminka hrála na piano, krásně zpívala, takže jsme si spolu doma v kuchyni často prozpěvovaly a hodně jsme si povídaly. A byla to ona, která mě přihlásila do celostátní pěvecké soutěže ,,Talent 70“.

A tím se vám otevřela cesta do Semaforu.
Když jsem tu soutěž vyhrála, to bylo radosti! Vzápětí jsem byla přijata do Semaforu, kde jsem začínala jako šansoniérka. Uvědomuji si, že na své umělecké cestě jsem se setkala s osobnostmi, kterých si opravdu velmi vážím, mám je ráda, smekám před nimi. Ale stejně mě v životě nejvíce ovlivnili máma s tátou.

Jitka Molavcová

Narodila se 17. března 1950 v Praze, vystudovala Střední průmyslovou školu grafickou.

Herečka a zpěvačka divadla Semafor, muzikantka, autorka pohádek pro děti (např. Pohádky z pastelky, Pohádky a písničky pro šikovné děti), průvodkyně Malým televizním kabaretem, v současné době Kouzelnou školkou.

Účinkovala v mnoha televizních pohádkách (např. Královna koloběžka, Doktorská pohádka).

V Hudebním divadle v Karlíně několik let hrála postavu Dolly Leviové v muzikálu Hello Dolly (1996 – cena Thálie).

Namluvila Večerníček Káťa a Škubánek.

Domluví se čtyřmi světovými jazyky, hraje na dvanáct hudebních nástrojů. Baví ji turistika, jízda na kole a hloubání o životě.