Hrajete doma se svým dítětem Člověče nezlob se? A už jste někdy vyhodili bez milosti jeho figurku, když vám padlo na kostce to správné číslo?

Pokud ano a vašemu dítěti je něco mezi čtyřmi až sedmi lety, odpovědí byl pravděpodobně řev. Usilovný pláč, vztek, případně zvrhnutá hrací plocha
Většina rodičů po několika opakovaných zkušenostech s dětským vnímáním prohry buď rezignuje na hraní společenských her vůbec nebo se rozhodne šetřit na jedné straně dětskou duši, na druhé straně své nervy a ušní bubínky. Dětské figurky se nevyhazují, trojka, která by dostala maminku do domečku dřív než potomka, se umně zafixluje a malého dětského podvodu u cíle si raději nevšimneme. Je to tak ale dobře?

Dětští psychologové nejsou v názoru na dětské prohry zajedno. Podle většiny z nich je nadržování dětem a „úprava“ průběhu hry tak, aby dítě nemohlo prohrát, špatným řešením. Děti hra, ve které se jim povede zvítězit jen díky benevolenci rodičů, začne brzy nudit a úspěch získaný podvodem není skutečným vítězstvím. Krásná slova ale narážejí na bariéru dětského pohledu na svět. I poučený rodič se proto po několika záchvatech pláče ptá: není na tvrdý přístup ještě dost času?

Upravte pravidla

Tolerantněji se k „nadržování“ dětem staví renomovaný dětský psycholog Václav Mertin: „Myslím, že život sám přináší tolik přirozených situací, ve kterých se dítě musí vypořádat s nezdarem, že není třeba ho záměrně stavět do stresových momentů v rámci hry.“ Podle jeho názoru ve většině běžných her není malé dítě dospělému rovnocenným partnerem. „Když se budu snažit, tak zvítězím téměř vždycky. Je ale právě tohle účelem rodinné hry?“ ptá se psycholog. Přimlouvá se proto za určité „změkčení“ podmínek, například opakováním tahu, který se malému hráči nepovedl a podobně.

„Na sebe by člověk měl být při takové hře maximálně přísný, naopak přimhouřit oko nad občasným nepovedeným hodem malého spoluhráče rodičům doporučuji,“ shrnuje Mertin.

Co však s malým ješitou, který i přes urputnou snahu rodičů prohrál – a teď se vzteká, až praskají ušní bubínky? „I to patří k životu,“ domnívá se psycholog. „To, že změkčím pravidla neznamená, že dítě neprohraje nikdy. Ať se potom vzteká, na to má právo, ale ať tím neobtěžuje ostatní. Tohle považuju za daleko závažnější výchovný problém než učit děti prohrávat. Neučíme je v posledních letech ohleduplnosti k ostatním, a je to znát.“

Dětská bolest z prohry je upřímná a utrpení opravdové, shodují se psychologové. Dítě se do hry angažuje daleko víc než dospělý a prohru nedokáže pochopit. Tolik jsem se snažil, a stejně jsem prohrál, dal by se shrnout základní pocit po prohrané partii. Fakt, že každá standardní hra (nebavíme se teď o takzvaných hrách s nenulovým součtem, které mohou vyhrát všichni) musí své vítěze, ale i poražené, pětiletý člověk nedokáže plně přijmout.

Čím menší dítě, tím větší sobec platí beze zbytku, a nejedná se o charakterovou vadu, ale přirozený vývoj. Těžko vysvětlit čtyřletému chlapci, že kdyby neprohrál on, musela by prohrát maminka nebo tatínek. Autorce článku se při hrách s vlastními dcerami osvědčilo zachovat se občas při prohře jako ony – vztekat se a simulovat pláč. Malé dítě totiž cítí potřebu „nešťastnou“ maminku „vychovávat“, případně utišovat – a to je náhle důležitější než výhra nebo porážka v Člověče nezlob se.

Prohra mě naučila nejvíc

Prohry k životu patří a dříve nebo později se s nimi musí naučit vyrovnávat každé dítě. Otázkou je odkdy. Jedenáctiletý Tadeáš Baláček je juniorským mistrem České republiky v šachu. Jeho matka vzpomíná na Tadeášovy začátky. „Po každé prohře byl velice nešťastný. Nemohla jsem se na jeho trápení dívat, a tak jsem se s manželem domluvila, že ho raději nechám vyhrávat. Šachy jsme mu rozmlouvali, že pro něho ještě nejsou. Když ale ve čtyřech letech porazil v šachu počítač, začali jsme se mu věnovat.“ Nespokojenost s vlastní porážkou mu zůstává dodnes. Je pro něj motivem neustálého zdokonalování. „Umět prohrávat, ocenit soupeře a pochopit v čem ho přehrál je v šachu jednou z nejdůležitějších věcí. I světoví mistři říkají, že nejvíce se naučili na vlastních prohraných partiích,“ říká Tadeášův otec.

Právě v tom zřejmě spočívá hodnota prohry: nastartovat dítě k dalšímu zdokonalování. Příliš časná či tvrdá porážka, navíc doprovázená nevhodným komentářem, může malému dítěti podlomit sebevědomí a odradit ho od dalších pokusů. Trvalé ústupky a umetání cest k výhře naopak hrozí stagnací – a ještě horší porážkou, až přijdou tvrdší soupeři než vlastní rodiče. Jak ale najít zlatou střední cestu?

Věc cviku

Výhry a prohry jsou zásadní otázkou i pro vedoucí dětských oddílů a kroužků. „Když máme dítě, které stále prohrává, měli bychom se snažit najít něco, v čem vynikne. A naopak, pro dítě, které stále vyhrává, bychom měli najít něco, v čem ho ostatní předčí. Protože děti by se měly naučit také prohrávat, měly by se naučit uznat, že někdo jiný může být v něčem lepší než on,“ říká skautská vedoucí Dana Hortová.

Budiž, skautské, turistické i jakékoliv dětské oddíly jsou přímo určeny k utužení dětského charakteru a v kolektivu patnácti dalších dětí hysterický záchvat poraženému hráči nepřidá. Jako rodiče jsme ale v jiné pozici. Nepomůže nám nic jiného než rodičovský instinkt a trpělivost. Zvládnout porážku je věc cviku a někdy je lépe hru přerušit. Když sedmileté slečně po páté za půl hodiny sežere ve hře Superfarmář stádo vlk, nedivme se, že dostane záchvat vzteku. Dospělý vidí potištěné papírky, dítě si za ně ve své představě ale živé králíčky a ovečky snadno dosadí. Na druhou stranu, pokud se bude další den domáhat nového hraní, je to dobré znamení: umí se se svou porážkou poprat.

Důležitější než momentální záchvat vzteku či pláče je totiž ochota malého hráče zopakovat si hru zítra nebo pozítří. Právě snaha porvat se o vítězství opakovaně, i když porážka včera tak bolela, je pro život cenným vkladem. Každou překážku zvládneme, jen když se o to i přes předchozí prohry opakovaně pokoušíme. A to platí jak pro Člověče nezlob se, tak pro atletické závody nebo soutěž v recitaci.

Jak se přenést přes prohru:

  • řekněte mu, že někdo prohrát musí
  • odveďte od jeho prohry pozornost jinam
  • hrajte hry přiměřené jeho věku a vlastnostem
  • nepřihlašujte děti do soutěží, ve kterých vy víte, že nemůže uspět a váš potomek to netuší
  • snažte se dítěti najít něco, v čem vynikne
  • ysvětlete mu, že každému jde něco lépe a něco hůř