Jak se v současné době píše poezie pro děti?
Mně už to označení „poezie pro děti“ zní nějak nepříjemně. Vzpomenu si na budovatelské čítanky, na povinné: do zítřka se tuhle básničku naučíte nazpaměť!

Samozřejmě, dnešní čítanky jsou jiné, sám už jsem „čítankový autor“, ale stejně si myslím, že čtení a recitaci básniček by děti měly brát jako zábavu a hru.

Z besed po knihovnách, které čas od času podnikáme s mojí „dvorní“ výtvarnicí Galinou Miklínovou, vím, že poezie může děti upoutat jenom tehdy, když je zábavná, hravá, ne poučující.

Čtou vůbec dnešní rodiče dětem poezii?
Řekl bych, že dětem teď spíše čtou prarodiče, a ti se rozvzpomínají na básničky, které oni sami znají ze svého dětství, třeba od Sládka nebo Hrubína. Většinou ale jde o říkadla, která si říkáme s docela malými dětmi. Na poezii pro starší už většinou nedojde.

A jak to bylo u vás, když jste byl malý?
Musím se přiznat, že mi v dětství žádné básničky neučarovaly. Zato jsem si zapamatoval spoustu lehounce přisprostlých písniček z městského folkloru, které mi poťouchle zpíval a recitoval můj strýc.

Byl jste takové to dítě, které začalo číst už ve čtyřech letech?
Kdepak ve čtyřech letech. Učil jsem se číst až v první třídě, a to takzvanou globální metodou. Nesměli jsme slabikovat, ale rovnou vyhrknout celé slovo. A to mi nešlo do hlavy. Už to vypadalo, že hned v 1.třídě propadnu, ale přes prázdniny jsem pilně slabikoval z maminčina slabikáře Poupata a reparát do 2. třídy jsem udělal.

Happy-end přišel ve 3. třídě. Zvítězil jsem ve školní soutěži v rychločtení. Zhruba v 7. nebo 8. třídě jsem psal pro pobavení spolužáků různé posměšné veršíky, hlavně na neoblíbené učitele.

Jste autorem textů k písničkám Michala Prokopa a Luboše Pospíšila. Píšete rád na hudbu?
Občas píšu texty k písničkám, ale nejsem to, čemu se říká textař. Proto můžu psát jen pro pár kamarádů. Nabízím jim svoje hotové texty, protože oni umějí číst moje písmenka, zatímco já neumím číst jejich noty.

S ilustrátorkou a autorkou animovaných filmů, Galinou Miklínovou, je to jinak. Umím číst její obrázky a nikdy jí nenabízím už hotový text. Obojí vzniká víceméně současně.

Platí stále, že jsou anglická říkadla vaší velkou inspirací? Co je na nich tak jedinečného?
„Nursery rhymes“, anglická říkadla a písničky, to byl největší objev mých studií na fakultě anglistiky. Vždyť by bez nich Lewis Carroll nenapsal Alenku v říši divů a A. Milne Medvídka Pů.

Když jsem si od paní profesorky Emmerové na věčné časy vypůjčil Velký oxfordský slovník těchto říkadel, jako bych našel akcii s doživotní dividendou. Na rozdíl od českých jsou anglická lidová říkadla více městská, humor v nich spíše černý a přitahuje je smysl nesmyslu. Přihlásil jsem se k nim v knížce Šišatý švec a Myšut.

Proč vlastně máte potřebu psát i pro děti?
Jsem přesvědčený, že děti slovo moc potřebují. A na rozdíl od dospělých umějí naslouchat. Tedy, když do nich nevtloukáme své rozumy, ale umíme se naladit na jejich city a radovat se z jejich ještě nezkontaminovaného myšlení.

Pro koho se vám píše lehčeji?
Psaní pro dospělé i pro děti je pro mě stejně lehké. Těžké je jenom k psaní se přinutit. Ale možná ještě těžší je nepsat vůbec. A tak vlastně píšu hlavně pro sebe.

Ovlivnily vás při psaní vlastní děti a vnoučata?
Když byly malé, zkoušel jsem jim číst z rukopisu, který jsem pro ně napsal, ale ony to vydržely jen chvilku, a pak chtěly, abych jim četl něco od skutečného spisovatele. A skutečný spisovatel je pro děti, jak známo, někdo, kdo už je dávno mrtvý, takže zatím asi nemám šanci.

Před čtyřmi lety vyšla vaše Velká kniha českých pohádek. Jsou v ní ty známé i méně známé, dokážete si představit svět bez pohádek?
Když se podíváte až do nejhlubší minulosti, uvědomíte si, že člověk se neobešel bez ohně, bez pazourku – a bez pohádek. Poskytují jistotu a zároveň tajemství, je v nich věčný svár dobra a zla a také nudy a humoru. Jenom jejich forma se mění, třeba od Ezopovy bajky k pohádkám Roalda Dahla, nebo k fantasy Tolkineova Pána prstenů a k Harry Potterovi.

Existuje špatná dětská kniha? Jak ji rodiče mohou rozpoznat?
Já si myslím, že špatných knih je a bylo vždycky více než těch dobrých, a rodiče s tím nic nenadělají. Podle sebe soudím, že není rozumné dětem některé knihy zakazovat nebo na druhou stranu jiné jim moc vehementně doporučovat. Příkaz dítě odradí a zákaz navnadí.

Na čem právě pracujete?
Já se právě teď zabývám životem lichožroutů, a zatím jsem na osmdesáté stránce. Poprvé se postava tohoto tvora objevila v již vyšlé knize Příšerky a příšeří. Lichožrout u mě i u vás bydlí a žere nám ponožky. Ale kdyby obě! On vždycky zbaští jen jednu a tu druhou nám ten licháč nechá.

Tak jsem se rozhodl sepsat a Galina Miklínová nakreslit, jak ti tvoři žijí s námi i mezi sebou. Bude z toho přímo román.

Pavel Šrut

  • básník, překladatel, autor písňových textů
  • Narodil se 3. 4. 1940 v Praze.
  • Vystudoval hospodářskou školu pro zahraniční obchod a angličtinu se španělštinou na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
  • Do roku 1971 byl redaktorem nakladatelství Naše vojsko a následně pracoval na volné noze. Z angličtiny překládal především autory, jako jsou D. Thomas, D. H. Lawrenc, J. Updik, L. Cohen či R. Dahl.
  • Je autorem mnoha písní hudebníků Michala Prokopa, Luboše Pospíšila, Vladimíra Mišíka, Petra Skoumala.
  • V době normalizace mu jeho tvorba vycházela v samizdatu, v roce 2000 byl oceněn Cenou Jaroslava Seiferta.
  • Pro děti vyšly pohádkové příběhy jako Verunka a kokosový dědek, Pavouček Pája a sbírky básniček Veliký tůdle, Příšerky a příšeří nebo Šišatý švec a myšut.
  • Dlouhodobě spolupracuje s Galinou Miklíkovou, ilustrátorkou a režisérkou animovaných filmů, jako je např. večerníčkovský seriál O Kanafáskovi, či ilustrace k 1.–4. dílu Harryho Pottera.