Děda maloval, maminka Alena Ladová také, jak jste na tom s uměleckými sklony vy?

Výborně. Malovat neumím vůbec.


Jak je to možné, nenaučili vás to?


S dědečkem jsem se nikdy nepotkal, narodil jsem se tři roky po jeho smrti. Je pravda, že doma jsme měli spoustu výtvarného náčiní a knih o výtvarném umění, ale malování mně nikdy nešlo.


Nebylo to mamince líto? Ona sama pokračovala v otcově díle a vy nemáte další sourozence.


Myslím, že ne, a pokud chcete slyšet, jestli mě do malování nutila, tak to už vůbec ne.
Skutečnosti, že neumím malovat, se divili spíše ve škole. Pamatuji si, jak si spolužáci na gymnáziu vybírali volitelné předměty.
Než jsem se stačil rozhodnout, zapsali mě automaticky do výtvarného kroužku. Nadarmo.


Alena Ladová pracovala se svým otcem společně v jednom ateliéru, ani tu nikdo do malování nenutil?


Maminka vystudovala Umělecko průmyslovou školu a na tom, že si malování vybrala jako životní dráhu, měl děda určitě také svůj podíl.
Ona ho vždy vnímala jako velkou morální autoritu, a když o něm mluvila, používala výraz kamarád. Děda měl rád červené víno, kávu a dýmky. Alena získala privilegium, které má málokterá žena. Dědečkovi ty dýmky za „odměnu“ pěchovala a patrně jí to šlo.


Měla s otcem společný humor?


Domnívám se že ne. Ženy přece nemají stejný humor jako muži a pokud se nějaká taková najde, pak je to podezřelé. Máma říkala, že smysl pro humor jsem zdědil po dědovi já. Myslíte si, že byste se zasmál úplně stejnému vtipu jako váš děda?
Když se spolu baví dvě prasata a pomlouvají třetí, které jde vznešeně kolem, tak mi to připadá vtipné. Zvířecím karikaturám se zasměji rád. Jsou pořád aktuální.


Co máte s dědou ještě společného?


Lásku k hudbě. Pouze si místo Beethovenovy Šesté symfonie a vojenských pochodů pouštím třeba Pink Floyd nebo Black Sabbath. Představuji si, že ty zážitky z poslechu máme s dědou podobné, a tak nás spojuje nejen humor, ale také hudba.


Hrusice vám také přirostly k srdci?


S rodiči jsme bydleli v Praze. Otec byl fotbalový funkcionář, takže každý víkend měl fotbal, nezbýval čas jezdit mimo Prahu. Představte si, že maminka, bytost milující umění, na ten fotbal někdy zašla s námi. Naše víkendy byly zkrátka vyplněné fotbalem, a tak jsme do Hrusic jezdili pouze tehdy, když se tam konaly nějaké kulturní akce. Myslím tím zabijačku nebo sraz rodáků.


Uvědomoval jste si v dětství nebo v dospívání, do jak významné rodiny jste se narodil?


Ani ne. Dokonce nemohu říci, že by kvůli tomu o mě měly holky větší zájem.


Třeba vám to jen tajily…


Pak nechci znát pravdu. Já v dobách mého mládí po dědovi ani nijak zvlášť nepátral. Přestože už nežil, byl naprosto samozřejmě všude kolem mě. Nikdy jsem se nezajímal o detaily z jeho života a tvorby. Teď, když se starám o jeho dědictví, toho občas lituji.


Spravujete autorská práva, před vámi tuto práci měla na starosti vaše matka?


Až do roku 1994 se o ně staral můj otec. Než zemřel, chodil jsem za ním do nemocnice a říkal mu, že volali z toho a onoho nakladatelství, aby mi poradil, co mám dělat. Nevěděl jsem, co mám do telefonu říkat, ani kde najdu patřičné dokumenty.
Táta pokaždé mávl rukou, ať se tím netrápím, že se vrátí a všechno zařídí sám. Už se nevrátil, a já jsem začínal od absolutní nuly.


Pečovat o autorská práva nemusí být úplně snadné…


Neustále zvažuji, jestli by se to, o co mě žádají, líbilo také dědečkovi. To je důvod, proč několikrát do roka někoho musím odmítnout, jako tehdy, když kdosi chtěl použít jeho kresby na obaly masových konzerv.


Připravujete své syny na to, že v budoucnu po vás přeberou tuto velkou zodpovědnost?


Ještě jsem jim nedělal přednášku o tom, jak se připravuje nakladatelská smlouva. Nechci je do ničeho nutit, stejně jako kdysi s tím nechtěl zatěžovat můj táta mne. Nepředpokládám ovšem, že v budoucnu vše převedu na jakousi zastupující agenturu. Možná že to dopadne stejně jako kdysi se mnou.


A co výtvarný talent? Neobjevil se u některého z nich?


Vypadá to, že asi ne. Společně rádi sledujeme anglickou fotbalovou ligu a občas vyrážíme na bigbeatové koncerty. Přesto máme všichni naše rodinné poklady velmi rádi a cítíme k nim hlubokou úctu.

JOSEF LADA


narodil se 14. 1. 1960


Vystudoval gymnázium a poté Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1994 je editorem díla Josefa Lady (1887 – 1957) a jeho dcery Aleny Ladové(1925 – 1992). Ze dvou manželství má tři syny ve věku 27, 20 a 15 let.
V současné době ve výstavních sálech Obecního domu v Praze probíhá výstava pracíJosefa Lady. Hastrmani, ponocní, vánoční koledníci, kocour Mikeš, Kmotra liška, Dobrý voják Švejk a další zaujmou dospělé i nejmenší návštěvníky. Výstava je prodloužena do 12. 2. 2008.