V současné době studujete muzikálové herectví na Ježkově konzervatoři. Na webových stránkách osobnosti.cz máte ve svém životopise uvedeno, že jste herec. Já myslela, že muzikály jsou především o zpěvu?

Že jsem herec? Spíš by tam mělo být napsáno, že jsem kumštýř, to by znělo líp. Obor, který studuji, se jmenuje muzikál, což je syntéza tří věcí. Zpěvu, herectví a tance, které musím ovládat všechny stejně.

Což neumím, ale snažím se o to. Spousta instrumentalistů u nás ve škole si to neumí představit, protože třeba sice hrají na více nástrojů, ale nehrají na ně současně.

Vy sám se tedy cítíte být spíše zpěvákem nebo hercem?

To se nedá takhle říct. Na divadle je to trošku jiné, než když má člověk koncert. Na koncertě jde hlavně o muziku. Na divadelním jevišti jde o celkový zážitek, který si z toho lidi odnášejí. Já žiji vždycky tím projektem, který právě dělám nebo který se učím. A v tom mám neuvěřitelné štěstí.

Co všechno obnáší studium muzikálu?

Já tam dělám všechno, dokonce i trochu tancuju, i když nejsem zrovna taneční typ. Nicméně už pátý rok se snažím srovnat se s rytmem a pohybem, a něco už zvládnu a prozatím mi to stačí. Co se týče herectví, tak je tam činohra, což je vlastně mluvené slovo.

Samotná činohra mě hrozně láká, ale ještě jsem k tomu neměl příležitost, a doufám, že ji dostanu, protože hodiny mi dává dlouholetá členka Divadla na Zábradlí profesorka Smrčková, což je velice milá ženská.

V čem konkrétně?

Umí člověka odhadnout, a to mi strašně vyhovuje. Vyzkoušet si činohru je mým cílem do budoucna. Nejvíce se ale cítím zpěvákem.

Bylo těžké se na tu školu dostat? Jak moc jste se musel připravovat?

Připravoval jsem se na to asi čtrnáct dní, ale vůbec jsem netušil, co mě tam bude čekat. Nakonec jsem to zjistil praxí, že jsem šel přímo k divadlu. Můj první projekt byl muzikál Miss Saigon, kde jsem hrál hlavní roli, což byla pro mě velká zkouška, jestli to vůbec dokážu.

Jak jste se cítil v prostředí, kde byli většinou zkušení a otřískaní zpěváci?

Každý, kdo tam byl, byl zkušený, kromě mě. Taky jsem dostal celkem drsnou školu. Na první zkoušce mi pan režisér Petr Novotný, který mimo jiné dělal muzikály Jesus Christe Super Star, Miserable, Bídniky a podobně, řekl, že pracuje výhradně s profesionály, tak ať sedím na zadku a koukám, ať se něco naučím.

Otřáslo to s vámi?

Někdo by se asi rozsypal, ale já si řekl, že to prostě musím zvládnout. První, kdo mi hodně pomohl, byl Tomáš Trapl, což je otřískaný zpěvák, herec a umělec v pravém slova smyslu a myslím, že nejvíce vytížený muzikálový herec u nás.

Co udělal?

Chytil mě kolem ramen a řekl: „Pojď, vole.“ No a šli jsme. A takhle nějak to začalo. Postupně mi začali všichni radit a říkali: podívej se, jak to chodíš, nemůžeš tam být jako koza, to nejde. A takhle postupně jsem se otřískával, až to nějak šlo. Až mi to postupně bylo málo, protože jsem v jádru strašně sebekritický člověk, takže jsem šel studovat. Myslím, že spojení školy a praxe je pro mě to nejlepší.

V současné době už máte za sebou několik dalších rolí v divadle. Kterou máte nejraději?

Asi nejsrdcovější záležitost byla právě ta první role v Miss Saigon. Byla to nádherná zkušenost, muzika, lidi, zkrátka všechno. Teď dělám na třech projektech. V Producentech mám takovou malou roli, ale je to nejhezčí číslo toho muzikálu. Chodím totiž o hodinu později do divadla než všichni ostatní, vlastně o dvě.

Jak to?

Nastupuji až ve druhé části, kde mám jednu písničku se symfonickým orchestrem, kterou odzpívám a pak je konec. Nejdříve jsem tomu nevěřil a připadalo mi, že je to malá role, ale je to dobré. Dá se to zvládnout i v momentě, kdy je člověk hodně unavený.

Máte nějaký sen, muzikálovou roli, kterou byste si chtěl jednou zahrát?

To víte, že mám. Ale nevím, jestli se mi to někdy v životě poštěstí zazpívat dobře a bez problémů tak, abych lidem něco dal. Protože je to role člověka, který už je zralý… je to starý chlap, Jean Valjean z Bídníků. Zažil jsem v tom Karla Černocha, Honzu Ježka, Davida Uličníka a myslím, že je to jedna z nejhezčích rolí, která pro chlapa tenora může být.

Co vás vlastně přivedlo ke zpívání?

Od čtyř do šestnácti let jsem hrál na housle. A housle jsou výborné v tom, že člověk musí mít hudební sluch a na rozdíl třeba od klavíru vám u houslí nikdo neřekne, kam ten prst máte dát. Měl jsem pocit, že bych ty housle měl studovat dál. Tak jsem se začal připravovat na konzervatoř. Asi v patnácti, když už jsem hrál i na klavír, abych se připravil na konzervatoř, jsem ten pocit ztratil.

Po kom jste vlastně zdědil hudební nadání?

To je taky hrozně zamotané. Hudební vlohy mám samozřejmě po mamince, děda hrál na harmoniku, babička hrála na klavír. Z druhé strany mi to ale nějak neštymovalo a pořád jsem si říkal, že u nás v rodině není žádný muzikant. Pak jsem v divadle právě díky Tomáši Traplovi zjistil, že můj děda měl prostě jiného tátu, než si myslel, což se tak někdy stane, akorát se o tom moc nemluví.

No a jeho brácha byl karlovarský herec, zpěvák a kumštýř, takže jsem pochopil, že možná odtud něco káplo i do toho mého vínku. Babička z tátovy strany mi to pak taky nepřímo potvrdila.

Jak to tak poslouchám, vy se v hudebním světě opravdu neztratíte. Jakou úlohu sehrála ve vašem životě účast v soutěži Superstar?

Do Superstar mě přihlásila moje učitelka zpěvu, se kterou jsem tehdy i chodil. Já jsem na vyřizování věci a papírování dost lajdák, takže kdyby to neudělala, tak bych tam asi nebyl. I když jsme se po Superstar rozešli, patří jí velký dík, že mi v tom mém osudu taky pomohla.

Co vám tedy soutěž dala?

Superstar má jednu velkou výhodu i nevýhodu. Výhodou je to, že za krátkou dobu překročíte to, co se jiným povede nebo nepovede třeba za patnáct let práce. A to je vejít ve známost. Na druhé straně to znamená i to, že na vás každý může ukázat prstem a říct „Savka, vole“. To je to, co já u těch druhých udělat nemůžu, protože já je neznám. Ale má to ještě jednu nevýhodu.

Jakou?

Že od té doby vás považují lidé ze showbyznysu, ať už ti dobří nebo špatní, za profíka. A tak to není. Profíkem se člověk začne stávat postupem času. Já mám teď za sebou pět let a myslím si, že mám co dohánět. Když je se sebou člověk spokojený, tak většinou končí.

Po soutěži jste natočil dvě CD, vesměs takové slaďáky. Jste opravdu takový romantik, jak zpíváte?

Jsem romantik, ale na druhé straně jsem i dost velký nervák, takže to jsou takové moje protipóly. Natočení těch alb v tomhle stylu bylo požadavkem vydavatelské společnosti. Dneska bych to udělal úplně jinak. Nicméně zpívalo se mi to, a pořád se mi to na mých koncertech zpívá hezky a je příjemné, když si ty písničky lidé zpívají se mnou.

Co teď momentálně plánujete?

Postupem času se mi začal nejvíce líbit swing. Ani nevím, proč k němu tak inklinuji, protože asi ne každý ho má rád, a u nás to ani není tak populární. Na konzervatoři teď dávám dohromady partu hudebníků, se kterými bych chtěl dělat takovou jazzově-swingovou záležitost, která by se lidem dostala pod kůži. Myslím si, že je to lepší postup, než něco natočit a pak to teprve lidem dávat do hlavy.

Vizitka Tomáše Savky



Narodil se v Karlových Varech v roce 1983, do svých 15 let žil v Horním Slavkově.

Místo na původně plánovanou konzervatoř šel studovat gymnázium v Sokolově, odkud v rámci výměnného pobytu odjel na rok studovat německé hudební gymnázium v Ambergu.

V roce 2004 se zúčastnil televizní pěvecké soutěže pro mladé talenty Superstar, která odstartovala jeho profesionální pěveckou kariéru.

Následně natočil dvě hudební CD Já si tě stejně najdu a Neslibuj modrý z nebe, se kterými v současné době vystupuje na svých koncertech.

Již třetím rokem studuje muzikálové herectví na Ježkově konzervatoři v Praze a zároveň účinkuje v několika muzikálech na prknech pražských divadlech.

Od svých čtyř let hraje na housle, k tomu později přidal klavír a kytaru. Jeho snem je vybudovat jazzově-swingovou kapelu.