Stoupá agresivita u dětí nebo je to jen mediální klišé?
To je velmi relativní. Co to vlastně je, agresivita u dětí? Můžeme si položit otázku, co bychom bývali dělali my, kdybychom měli kolem sebe tolik násilí, ať už se to týká zpravodajství, filmů nebo nástupu nových prostředků v podobě moderních technologií.

Nejde jen o změnu agresivity u dětí, ale o změnu celé společnosti. Nechci hodnotit, jestli ve smyslu pozitivním či negativním, ale změnilo se nastavení hranic. A děti jsou vlastně takovým lakmusovým papírkem, zrcadlí nastavení celé společnosti.

Mění se podle vás formy agresivity, napříkad ve spojitosti s novými technologiemi?
Zcela rozhodně. Jakoby těch možností bylo najednou víc.

Myslíte si, že má škola moc změnit negativně nastavené hodnoty dětí?
Asi jak kdo a jak kdy. Obecně má velký vliv jak rodina, tak škola. Dítě tráví ve škole většinu času, a byť se to dneska úplně nenosí, je úloha školy výchovná a vzdělávací vlastně v tom smyslu, jak se začlenit do společnosti, jak se naučit reagovat v určitých situacích.

To jsou i takové bezděčné věci – reakce na úspěch, neúspěch, naučit se prosazovat v kolektivu, utvořit si vztah k autoritám… I to, jak se dítě naučí zacházet s různým druhem informací. Nejen že se naučí násobilku, ale že se naučí pracovat s tím, že někdo má doma problémy, jiný je bohatší než on a další.

To je hodně zanedbávaná oblast, řada lidí si to neuvědomuje. Ono je to samozřejmě obtížené skloubit tolik rovin. Zároveň, kromě rodiny a školy, je důležitý i osobnostní základ člověka a genetika.

Co by měl dělat rodič, který zjistí, že jeho dítě je ve škole obětí agrese, šikany?
Jde o to, jak to zjistí. Jestli to zjistí z nepřímých známek nebo mu to dítě řekne nebo mu to řekne někdo jiný. Určitě je důležité vytvořit prostor pro to, aby se mu dítě mohlo svěřit. A potom samozřejmě zváží, jak s tím dál zacházet.

Někde je dobré promluvit si o tom s učitelem, někdy to může být naopak na škodu. Protože tam je potom hodně podstatné, jak zareaguje škola, do jaké míry se tam budou hledat viníci. Rozhodně bych doporučil vyhledat odbornou pomoc.

Co může dělat rodič, který naopak zjistí, že je jeho dítě agresivní ke svému okolí?
To samé. Často se v těch poradnách schází obě dvě strany. Samozřejmě ne současně. Ale většinou potřebuje péči jak ta oběť, tak i ten agresor. A často je nutné pracovat s celou třídou.

Co říkáte na tělesné tresty? Mohou při výchově pomoct nebo mohou naopak v dítěti vzbudit pocit, že když je na něj rodič agresivní, tak ony mohou tu agresi přenášet dál?
To je právě to, co je přiměřený tělesný trest. Je otázka, jaká reakce je přípustná a jaká ne. Nejsem zastáncem toho, že tělesný trest je vhodné řešení, jako žádná forma agrese není řešení.

Na druhou stranu – facka v pravý čas může vyřešit mnohé. Nechci ale, aby to vyznělo, že se mají děti mlátit. Ovšem paradoxně se „zákaz“ tělesných trestů může stát sám o sobě další formou agrese – jakýmsi honem na čarodějnice. Je však nutné udržet odpovědnost společnosti za to, aby nemohli být slabší týráni.

Často se hovoří o snížení trestní odpovědnosti na 14 let. Myslíte si, že děti už v tomto věku plně chápou důsledky svého chování?
Jsem rád, že nemusím být tím, kdo to má rozhodnout. Jsem přesvědčen o tom, že velká část čtrnáctiletých dětí je schopna nést zodpovědnost za spoustu věcí ve svém životě.

Na druhou stranu si myslím, že úplně za všechno být zodpovědní nemohou, protože jsou v tomhle věku daleko snáz manipulovatelní. Tady je důležité zvážit, kam až by ta trestní odpovědnost měla sahat.

Jak pracujete s dítětem, které k vám přivedou, nebo přijde samo? Sednete si s ním, nebo s rodinou?
To je různé. Jakmile je problém s dítětem, je potřeba zapojit všechny rodinné členy, protože to vždy zrcadlí dění v rodině. To ale neznamená, že musí být něco v rodině špatně. Znamená to spíš, že to vždy nějakým způsobem rodinu ovlivní, a je důležité s ní dál pracovat.

Je potom také důležité pracovat sólo s dítětem. Zde je ale na zvážení, jestli spíš potřebuje individuální péči nebo vrstevnickou skupinu. Protože je fakt, že s dětmi až do pozdní puberty se podle mých zkušeností dlouhodobě moc individuálně pracovat nedá. Daleko víc lze udělat ve skupině vrstevníků a v rodině.

Myslíte si, že problémy dětí jsou trošku jiné než před lety, když jste v centru začínal? Mění se to nějak?
Dřív asi nebylo důvodem šikany to, že někdo má ten či onen mobil. Přece jenom za nás tolik nehrálo roli, kdo je jak oblékaný a kdo má jak bohaté rodiče. Byť i tam rozdíly byly, ale bylo to trochu upozaděné.

Dnes se najednou se dostáváme do rovin a úvah, které byly před lety úplně absurdní, že třeba v Anglii mají školní uniformy. Dnes začínáme přicházet na to, že to až takový nesmysl není. Na druhou stranu obecná rovina problémů zůstává stejná. Vždycky se jedná o vztahy, o postavení jedince ve společnosti, o to, do jaké míry je přijímaný nebo nepřijímaný, jak prožívá skutečnost. To si myslím, že je stejné před padesáti lety i dnes a bude to stejné i za dalších padesát let.

Pomohou dětem proti agresivitě koníčky, třeba sport? Ať už obětem nebo agresorům.
Určitě. Když mají náplň volného času, tak to může pomoci, ale zase záleží na tom, jakou formou mu to předložíte, jak motivované je to dítě.

Když bude dítě do něčeho dotlačené proti své vůli, je velká pravděpodobnost, že v tom nebude moc úspěšné. Může to naopak prokázat medvědí službu.

A co bojové sporty? Mnoho rodičů si myslí, že když přihlásí šikanované dítě na bojový sport, naučí se bránit a pak to agresorům vrátí.
To je trošku vytloukání klínu klínem. Jen z této motivace je to špatné. Na druhou stranu spousta bojových umění se snaží zacházet s agresivitou a pak proklamují to, že ta sebeobrana není vytvořena pro útok. Respektive ona sama učí, jak rozpoznávat hranice, kdy je třeba určitý způsob jednání využít. Myslím, že je to hodně o rozpoznávání hranic.

Má dnešní snazší dostupnost drog a alkoholu nějaký díl na nárůstu agresivity?
Řekl bych, že paradoxně drogy a alkohol jsou reakce, které bych postavil na roveň agresi. Někdy samozřejmě pod vlivem drog člověk ztratí zábrany a to může vést k výbuchu potlačované agrese. Ale v praxi se naopak často setkávám s tím, že někteří klienti si drogy vybrali až intuitivně jako takovou léčbu agrese. Vyberou si třeba opiáty jako cestu z uzavřeného kruhu potlačované agrese. Ono bohužel je to zase vede do jiného začarovaného kruhu závislosti.

Máte recept na potlačení vzteku?
Zde je rozdíl. Buď se potlačuje afekt nebo se dlouhodobě potlačují nepříjemné emoce. Před emocemi neutečete. Čím víc je umíte číst a pracovat s nimi, tím je menší pravděpodobnost, že ublížíte sobě nebo někomu jinému.

Pak je otázka, co dělat v okamžiku ohrožení. Někdy je dobré, když ten vztek propukne, když se lidi třeba i pohádají, když se emoce rozjitří. Lidé si to zkrátka vyříkají s většími decibely. Pak se to usadí a v další fázi to mohou řešit racionálně. Někdy to ale může být na škodu věci, když člověk jedná zbytečně zkratově.

Jde o to, jak přečíst situaci. Někomu může pomoci napočítat do deseti, zhluboka se nadechnout nebo autogenní trénink. Někdy je třeba si sám uvědomit, jestli vztek, co cítím, nemá náhodou souvislost s něčím úplně jiným. Ráno se pohádám s manželkou a pak mě popudí nevinná poznámka kolegyně.

Mgr. Štěpán Smolík

  • Datum narození: 1. 4. 1975
  • Pracuje jako psycholog v Centru poradenství pro mládež a rodiny, o.s. Prev-Centrum.
  • Zaměřuje se na rodinnou, individuální i skupinovovou terapii a poradenství pro osoby v náročných životních situacích, včetně problémů se závislostí.
  • O této problematice se více dozvíte na www.prevcentrum.cz.
  • Své dotazy nebo problémy můžete psát na poradna@prevcentrum.cz.