Co tedy dělat pro to, aby si mladí vážili starších a cenili jejich životní zkušenosti? A opačně, aby senioři své dcery, syny, vnoučata chápali a snažili se porozumět jejich problémům a stylu života?

Chtělo by to začít v raném věku, řekli si už před několika lety pedagogové, odpovědní za výchovu dětí v mateřských školách ve Vídni. Vznikl zajímavý projekt se stručným názvem Spojení generací. Ve třech vídeňských čtvrtích vznikla spolupráce školek s domovy důchodců. Děti a senioři dnes mají k sobě blízko, doslova i obrazně řečeno. Budovy mateřských škol a domovů důchodců, sousedí. V dalších dvou případech jsou v jedné budově.

Obě strany se, jako dobří sousedé, vzájemně navštěvují. Senioři v přítomnosti svých hostů, ve věku od jednoho do šesti let, mládnou. Když učitelky děti za babičkami a dědečky přivedou, žádná strana se nenudí. Společně cvičí, malují, zpívají a občas i tančí. Babičky vyprávějí a čtou dětem pohádky, učí je prostírat stoly. U dětí vítězí zvědavost. Kluci chtějí třeba vědět, jak se kočíruje invalidní vozík. Zkrátka čas „ve dvou“ utíká jako voda. A co je nejdůležitější – stále si všichni povídají.

Obyvatelé domova důchodců nejsou stresovaní. Na své malé návštěvníky mají vždycky čas. Je to soužití generací jako v pohádce. Možná i proto, že obě strany dělají vše dobrovolně. Děti se tak nenásilně učí zacházet se staršími, učí se rozumět jejich bolestem a starostem. Obě strany z tohoto modelu, který dobře funguje, profitují. Vzájemně si zpestřují život. A co je nejdůležitější? Děti se tu učí mít úctu a respekt ke stáří. Vlastně nevědomky získávají vztah, který často, jak život potvrzuje, mnoha mladým schází. Respektovat a být respektován – takové je krédo, které si „absolventi“ této ojedinělé mateřské školky do života odnášejí. Je to velké věno.

Marie Woodhamsová

vídeňská zpravodajka Českého rozhlasu 1stanice Radiožurnál