Minulý týden jste se vrátila zPeru. Pomáhá tam nadační fond Inka, který jste založila. Jak často tam jezdíte?

Už od roku 1994. Dříve to bylo jen jedenkrát za rok, od založení nadačního fondu Inka sem ale jezdím častěji. Provádím skupiny českých turistů a pak se věnuji návštěvám u indiánů. Snimi trávím svůj volný čas vPeru. Vposlední době je ho ale převelice málo. Mé cesty sem jsou hlavně pracovní.

Proč jste založila fond právě na pomoc dětem peruánských indiánů?

Rozhodl o tom můj pobyt ve vysokohorské vesničce Pucamarca vroce 200+. Pracovala jsem tam jako dobrovolná učitelka a téměř rok bydlela vindiánské rodině.

Jak vypadá běžný rodinný život indiánů?

Když se mladí lidé chtějí „vzít“, rodiče jim dají věno – nějaká zvířata pro začátek – a sousedé zvesnice jim pomohou postavit domek. Rodiny mají více dětí, ale dnes už mladí počet potomků omezují. Jejich život tvoří práce a zase práce, od pondělka do soboty. Vsobotu večer je svátek, fiesta, a vneděli se odpočívá. Některé ženy chodí do kostela na mši, pokud tedy vokolí nějaký kostel je, a také je prodávají výrobky na trhu.

Jsou zde rodiny zvyklé držet víc při sobě?

Na rozdíl od toho, co známe od nás, tady lidé žijí víc vkomunitě a jsou zvyklí si vrámci obce vypomáhat. Ale toto se vposledních letech velice mění a přibývá individualismus, závist…

Jak u indiánů vypadá výchova dětí?

Děti musí odmalička pracovat, řekněme už od čtyř let. Pasou zvířata, nosí trávu pro morčata (indiáni je chovají na maso – pozn. redakce), pomáhají přinášet vodu nebo dřevo na vaření… Vědí, že je to jejich povinnost. Je to tak zavedené a ani je nenapadne odmlouvat nebo se na něco vymlouvat, aby se práci vyhnuly…

Mají jistě tvrdý život, ale přesto, nemohou jim české děti také něco závidět?

To je otázka, na kterou se těžko odpovídá. Indiáni mají odmalinka určité dovednosti, které my jsme ve své většině ztratili. Například desetiletý chlapec umí postavit dům, připravit pole, zabezpečit jídlo pro rodinu vlastníma rukama. Pokud nemá otce, je hlavou rodiny on. Ale závidět? Myslím, že bychom mohli spíše každý den zpívat oslavnou píseň za to, jak se máme dobře. Spíme vsuché posteli, máme teplou vodu, vzimě používáme topení. Je-li někdo nemocný, může jít klékaři. Všichni chodí do školy a kvalita našeho vzdělání je velmi dobrá. Nemáme hlad. Štěstí takového luxusu indiáni většinou nemají.

Mohou se čeští rodiče od peruánských vněčem inspirovat při výchově?

Naše skutečnost je úplně jiná. Inspirativní však rozhodně je vztah indiánů kpřírodě nebo jejich přístup kživotu vůbec. Je vněm hodně pokory. Mluvím ale o indiánech ve vzdálenějších oblastech. Vkrajinách blízko měst a silnic je to jiné.

Jak se život indiánů proměňuje?

Venkov se vylidňuje, ale vidím i pozitivní změny. Indiáni se díky zájmu turistů znovu začínají vracet k ručním pracím. Výroba doma tkaného oblečení zabere mnoho dní práce, takže je to nepoměrně dražší, než koupit levné oblečení zČíny. Indiáni si cenné rukodělné výrobky dnes zhotovují nebo kupují převážně jen na svatbu nebo si je oblékají na trh - aby lépe prodali své zboží turistům.

Snaží se jim vtom váš fond pomáhat?

Rozvoji venkova pomáháme třeba tak, že stavíme skleníky a umožňujeme indiánům, aby se osobně seznámili svýdobytky zjiných částí světa. Také jsme založilicentra Inka wasi, například vPucamarce. Obyvatelé okolí jezera Piuray tu vbrigádách postavili pěkné středisko a začínají se tam rozvíjet aktivity jako právě kroužky šití, pletení, tkaní. Budeme tam mít vlastní lamy a ovce. Jejich vlnu pak indiáni ručně spředou, obarví rostlinami a minerály, pak budou dívky a ženy zdané vlny plést a tkát na tradičním stavu. I vzory jsou původní. Tyto textilní výrobky jsou velice kvalitní, ale hlavně od začátku do konce „indiánské“!

Kolik peněz rodinu stojí roční výuka jednoho žáka?

Když to převedu na české peníze, tak základní vzdělání stojí okolo šesti tisíc korun ročně, střední osm a půl tisíce a přípravný kurz na vysokou školu asi sedmnáct tisíc. Tyto peníze zahrnují náklady na zápis do školy, pomůcky, povinnou uniformu, povinný sportovní úbor, poplatky vyžadované školou během roku a další. Tyto částky vybíráme od českých kmotrů. Tak děti nazývají své sponzory.

Čeští učitelé si často stěžují, že mají školáci problémy s kázní. Předpokládám, že vPeru je tohle asi jiné…

U nás vPucamarce běhaly děti na vyučování snadšením a za vyloženou látku mi děkovaly. Těšily se, že se dozvědí něco nového, problémy skázní nebyly. A i rodiče mi děkovali, že děti pěkně učím…

Jak se vám daří kmotry shánět?

Díky bohu, NF Inka má přízeň mnoha českých „kmotrů“. Kdo chce dětem vPeru přispět, prostě přispěje. Jakmile máme dost peněz na nějaký projekt, uskutečníme ho. Když ne, počkáme.

Dostudují všechny děti, které váš fond podporuje?

Školu každý nedokončí. Dívky se zamilují, vdají… Někteří hoši zase začnou zabezpečovat rodinu prací… Stím se musí počítat. Podařilo se nám však už jedenáct studentů dostat na vysokou školu.

Jak děti, kterým fond shání kmotra, vybíráte?

O tom, které děti dostanou prospěchové stipendium pro talentované, rozhoduje vysvědčení a doporučení učitelů a rady komunity. Ale řídíme se také přáními českých kmotrů. Někdo totiž chce podporovat holčičku scopánky, jiný zase malého chlapečka.

Slaví peruánští indiáni Vánoce?

Vánoce jsou tady smutné svátky. Dny srovnání života bohatých a chudých. Významnějším je pro ně ale svátek uctění Matky země počátkem srpna.

citáty: Desetiletý chlapec umí postavit dům a vlastníma rukama zabezpečit jídlo. Pokud nemá otce, je hlavou rodiny on.

Vánoce jsou u indiánů smutné svátky. Dny srovnání života bohatých a chudých.

PhDr. Olga Vilímková zakladatelka nadačního fondu Inka

Narodila se 7. 4. 1960 vPraze, na Filozofické fakultě UK vystudovala češtinu, francouzštinu a později se začala zabývat iberoamerikanistikou, která se jí stala osudnou. Peru navštívila poprvé vroce 1994, od té doby sem jezdí každý rok. Vroce 2001 učila vhorské vesnici Pucamarca vmístní škole, o rok později založila nadační fond Inka, který podporuje vzdělávání indiánských dětí a dalšími projekty pomáhá udržovat peruánskou kulturu. Dnes vyučuje vPraze na VŠE reálie Latinské Ameriky a jezdí do Peru jako průvodkyně. O této zemi napsala také několik knih (např. Učitelkou vPeru, Peru – děti Inků). Veškerý volný čas věnuje rodině a práci pro nadaci. Je matkou dvaadvacetileté dcery Veroniky.