Když mi mé ratolesti, téměř desetiletý David a šestiletá Kamila, ocitují televizní reklamu, mám chuť potají vytáhnout z toho předpotopního přístroje elektronku, aby už se nic tak ohyzdného nemohlo nikdy opakovat.

Kdybyste věděli, jak ta televize ničí – „A víš, že v úterý bude Liga mistrů?“ zeptá se nevinně manželka, když vidí, jak můj pohled brousí kolem skříně se šroubováky. Ďáblův stroj zůstane celý.

Začalo to večerníčkem. Ten pořad je ve spojení se střídáním běžného a letního času dokonalým nástrojem kolektivní rodinné frustrace. Od října do dubna se děti kolem páté začaly vyptávat, kdy že už bude večerníček. „Za dvě hodiny/hodinu a půl/hodinu, synku,“ zní odpověď – poprvé, podruhé, pošestnácté. „To je za jak dlouho?“ přichází nevyhnutelná replika. Než se dětský pláč utiší, je půl osmé.

V létě je to pochopitelně naopak. Pravidelně při setmění se dítko dožaduje večerníčka, ačkoli ten už před dvěma hodinami odjel na té absurdní jednokolce škodit někam jinam. Do Venezuely, počítám; výměnou za telenovely. (To jsme tedy moc dobrý kšeft neudělali.)

A v těch vzácných chvílích na jaře a na podzim, kdy se biologická potřeba večerníčku zhruba shoduje s astronomií, inu, tehdy zase člověk bojuje s nějakým televizním vykukem, který přišel na to, že 18.45 je lepší čas než 19.00 – nejspíš kvůli konkurenčnímu televykukovi, který si posunul svůj zamilovaný pořad jinam, a tak dále.

A to je řeč jenom o tom, kdy ta věc začíná, ne o tom, co že to začíná. Lux a Delux, považte. Necháte své dítě jen tak sledovat něco, co se jmenuje Pingu? Jindy zas večerníček vypadá, že nepříjemně přesně monitoruje běh naší domácnosti: Jak to chodí u hrochů, například, nebo Na návštěvě u Spejbla a Hurvínka. Nebo Malá čarodějnice.

Nehledě k tomu, že ty pohádky prý škodí. A skutečně: knížepán a Trautenberk jsou pitomci, Rumcajs prima. Jak jsem jen mohl sám vyrůst, aniž bych si bezděky, pohádkovou indoktrinací, osvojil nedůtklivost vůči bohatým lidem a vůči Německu obzvlášť?

Jenže to bývalo. Dnes chodí synek se sluchátky vraženými do uší tak hluboko, že slyší jenom „kdo chce zmrzlinu?“, ale „je třeba prostřít k večeři“ zásadně nikoli.

Do toho si prozpěvuje s sebou to, co slyší on, ale ostatní ne, takže mu z úst bez souvislosti s vnějším světem vyleze „bore-boreček, jo!“ hlasitostí, kterou by do děcka tak útlého nikdo neřekl.

A k tomu hraje na počítači – na tom počítači, na němž bych já potřeboval sepisovat tento text – hry o tom, že jakési po krunýř ozbrojené superželvy bijou laserovým ultramečem po megahlavě nějakou jinou semiautomatickou extrazrůdu.

Chtělo by se mi poslat ho dívat se na večerníčka, jenž má alespoň tu výhodu, že trvá necelou čtvrthodinku. Jenže – uhodli jste – už je dávno po sedmé hodině.

A nakonec je to jedno, protože kluk, přes veškerou elektroniku, není o nic pomatenější, než jsem byl v jeho věku já. „To nemusí znamenat mnoho,“ řekla manželka. Takže večerníčkovi vlastně patří omluva.

DANIEL DEYL

autor je novinář