Důvod je jasný. Českých duchovních je zkrátka málo. Bez výpomoci z Polska by asi v některých našich kostelech musel obřady celebrovat magnetofonový pásek s předtočenou bohoslužbou.

„Dá se říct, že nedostatek povolání k duchovnímu životu je problém celé západní společnosti. Tento nedostatek povolání se však vyhýbá právě Polsku. Kněží z Polska působí dnes v řadě zemí Evropy. Velký počet jich funguje také jako misionáři na celé planetě,“ říká tiskový mluvčí ostravsko-opavské diecéze Pavel Siuda.

Podle něj je v naší diecézi zaregistrováno 235 kněží, přičemž téměř šedesát duchovních je právě z Polska. Polští duchovní si do našeho kraje a potažmo celé republiky našli cestu trojím způsobem.

„První sem začali přicházet po politických změnách v roce 1989. Biskupové v Polsku reagovali na prosbu biskupů z České republiky, kde byl po čtyřiceti letech diskriminace katolické církve citelný nedostatek duchovních. Někteří se po letech služby u nás vrátili do své rodné země nebo odešli působit do dalších zemí v Evropě nebo jinde ve světě. Nezřídka se polští kněží s Českou republikou sžili natolik, že zde zůstali natrvalo,“ vysvětluje Siuda a pokračuje:

„Současně s jejich příchodem začínají mířit do republiky polští studenti teologie, kteří se rozhodli v naší zemi vystudovat, být vysvěceni na kněze a trvale zde působit. Avšak ti, kteří vystudovali například za ostravsko-opavskou diecézi, jsou kněžími této diecéze a nejsou tak pouze zapůjčeni.“

Třetí možností, jak se polský kněz dostane k duchovní službě v České republice, je podle Siudy jeho příslušnost k řádu nebo řeholní komunitě. To znamená, že například polský františkán může být svým představeným poslán do komunity františkánů v Brazílii nebo právě do České republiky. Ačkoli jsou z Polska, platí tyto duchovní česká strana. Plat dostávají v korunách, a to v diecézích, ve kterých svou funkci praktikují.

Co ale neuniká tradičně kritickému českému občanovi, to je špatná mluva některých polských kněží, kteří se nedokázali pořádně naučit češtinu. Polští kněží, kteří sem přicházeli hned po revoluci, dokonce neměli znalost češtiny vůbec žádnou. Údajně tak první roky nepůsobili ve farnostech samostatně, ale jako farní vikáři neboli kaplani vedle zkušených farářů a česky se učili za chodu.

Dnes už si ti, kteří zde studují, osvojují náš jazyk od mládí. „U řady duchovních z Polska nepoznáte, že se narodili v sousední zemi,“ hájí tyto kněze Siuda, zároveň ale uznává, že ne vždy se některým podaří naučit češtině dokonale: „Samozřejmě nejsou všichni takto jazykově zdatní, proto i po letech v cizí zemi mohou mít problémy s výslovností některých českých slov a hlásek.“

Některým věřícím tento faktor neuniká a dráždí je, ale na druhou stranu si uvědomují, že je lepší mít to alespoň takto než nijak.