Vyjíždím z Příbora směrem na Ostravu a zařazuji se do hustého proudu aut. Přejedu most přes řeku Lubinu, míjím tabuli s nápisem Skotnice a po chvíli, na křižovatce u fotbalového hřiště, zahýbám doprava. Ani ne po minutě zastavuji na parkovišti před budovou obecního úřadu, ve které je také místní muzeum, prodejna a pošta. Vystupuji a uvědomuji si, že šílený ruch silnice I/58, jež rozděluje značnou část obce, je tatam. Do příjemného poklidu se pouze odněkud z povzdálí line zvuk křovinořezu.

Je to tady super

Malé automobilové šílenství z hlavního tahu házím za hlavu a vydávám se užívat si poklidu Skotnice. Nikde žádný chodec, zato cyklistů projelo během chvilky minimálně deset. Jedinými živými účastníky této, až romantické, scenérie, s nimiž se dá hovořit, jsou Barča a Terča, dvě mladé dívky, které čistí od starého laku dřevěný vlak v parčíku v centru obce.

Když vyslovím Skotnice a jak se tam žije, obě se zatváří velmi spokojeně. „Je to tady super. Pro děcka se tady staví pořád nové věci, pro ty větší je tady třeba umělá tráva na hřišti. Koupat se chodíme do Lubiny, nebo taky do Příbora na koupaliště. To je kousek odtud," říkají téměř svorně obě dívky, jež si v parčíku odbývají brigádu.

Zatímco okraj Skotnice u silnice zabírají sídla různých firem a firmiček, v centru jsou samé rodinné domy. Kráčím ulicí mezi nimi, nikde ani živáčka, jen zpoza jednoho plotu se občas vynoří kousek čísi kštice.

Schopná starostka

Oslovuji muže, jenž dělá cosi na kamenném zdivu plotu, s podobnou otázkou jako obě dívky. Muž, který se představil jako David Dolejší, přiznává, že ve Skotnici příliš často nebývá. „Ale pokud jsem tady, to, co vidím, vnímám velmi kladně. Osobně jsem tady velice spokojen a paní starostku považuji za velice schopnou," říká David Dolejší, jenž má rád na vesnici hlavně klid, a taky prostor pro to, pokud chce něco dělat. „Ve městě bych byl zavřený v bytě nebo bych asi seděl v hospodě," dodává s úsměvem.

Skotnice.

Pokračuji dál, načež mě míjejí, jak jinak, další cyklisté. Ještě ani ne desetiletí Adam a Dan si vesnici nemohou vynachválit: „Můžeme chodit po celé Skotnici, jezdíme na kole, závodíme." Tak jako Barča s Terčou, i oni se chodívají koupat do Lubiny.

„Já tam rád skáču do vody," chválí se Adam. Momentálně ale u obou vítězí kola. „Tady je to super, nejezdí tu skoro žádná auta. Líbí se nám tu," pochvalují si.

Vesnice roku

Stejně tak chválí život ve Skotnici i práci místní starostky Anny Mužné žena v nedaleké zahradě. „Myslím, že skoro všichni občané Skotnice mohou říci, že jsou spokojeni. Máme perfektní starostku, vyhráli jsme Vesnici roku, dobře se tady žije," vypočítává žena, s tím, že nakoupit mají kde, stejně jako se pobavit. „Jděte se třeba podívat na výletiště, co tady loni udělali. Je to tam moc hezké," láká mě žena.

Poslechnu ji a kráčím ulicí mezi domy, až se téměř na konci ulice ocitám před vysokou dřevěnou bránou do parčíku. V něm je například altán, krb, posilovací stroje, houpačka, kolotoč, lanové bludiště i posezení s tabulí, které se dá využít i pro účely vyučování. Začínám chápat, proč se místním ve Skotnici líbí. Se starostkou Annou Mužnou si o tom ale nepohovořím.

„Má dovolenou," sděluje mi omluvně jedna z úřednic. Se slovy, že to nevadí, odcházím, nasedám do auta a objíždím ještě další část za silnicí. I tam panuje poklid, jen sem tam zahlédnu někoho na zahrádce a skupinku lidí před penzionem. Na konci ulice zahýbám doleva. Po pár metrech se vracím do reality a zařazuji se do mezery v proudu aut směřujících k Příboru.