Dnes je Kateřině Lesové třiatřicet a jsou to sotva dva týdny, co přebírala ocenění České jezdecké federace za druhé místo v Českém paradrezurním poháru. Je jedinou handicapovanou paradrezurní závodní jezdkyní v našem kraji.

Violka seniorka

„Koně jsou to jediné, co mě vytáhne z postele. Doslova a do písmene," říká a láskyplně hladí Violku, hnědou klisničku seniorku, která má podle lidského měřítka kolem sedmdesáti let. A přesto s Kateřinou, která se jinak pohybuje většinou na vozíku nebo s pomocí berlí, vystoupaly v paradrezuře až k nejvyšším příčkám. Mezi zdravými závodníky a mnohem mladšími koňmi.

„V sedmi letech jsem vážila devatenáct kilo. Otec mě zavedl k jednomu soukromníkovi a za snědený chleba jsem se mohla povozit na poníkovi," vzpomíná na dávné chvíle, které pak nasměrovaly celý její život.

Dva roky také studovala jezdeckou školu v Kroměříži. „Měla jsem ze zdravotních důvodů hodně zanedbaných hodin, takže do třetího ročníku jsem se nedostala a musela jsem školy nechat," říká. K závodění to ale byla ještě dlouhá a komplikovaná cesta.

Samouk

„Chtěla jsem jezdit paradrezuru a závodně. Když už něco dělám, tak aby to mělo nějaký smysl. Trvalo mi to ale asi pět let. Jsem víceméně samouk. Něco mi dala škola, něco jsem odpozorovala. A těžko sháněla podrobnější informace. Bohužel nemám finance na to, abych si mohla dovolit platit trenéra," vysvětluje a rozpovídá se o tom, že mívá dny, kdy se jí ani nechce ani opustit lůžko.

Dodnes má velké bolesti. Ale nakonec vyleze a zamíří do jízdárny Na rozvodí v Hrabové. Z domu to má asi čtyři kilometry.

„Určitě mě to udržuje v pohybu. Nutí mě to používat všechny svaly na těle, soustředit se, splynout s koněm. Je to jak psychický relax, tak fyzická podpora," jmenuje, za co všechno koním vděčí.

A bojuje. S nemocí i s nedostatkem peněz.

Sny

„Musím shánět sponzory. Loňská sezona mne stála kolem dvou set tisíc korun," říká a dodává, že její měsíční příjmy dosahují něco málo přes osm tisíc korun.

„Většina závodů paradrezurního poháru je kolem Prahy. Udělala jsem si řidičák, pořídila auto, na závody jezdím sama a vozím si i koníka. Profesionální přepravu bych nezaplatila," dodává na vysvětlenou.

Dále jak v životě, tak i sportu ji ženou sny. Ten úplně největší je jak jinak jezdecký: o účasti na paralympijských hrách.

„Je to vzdálená budoucnost. Nejsem si zcela jistá, zda na to jezdecky mám. Další věc je mít kvalitního koně," říká s tím, že i účast na mezinárodních závodech v zahraničí by byl úspěch. „Vše bude záležet na sponzorství. Rozpočet i s mistrovstvím Evropy je okolo 500 tisíc korun na rok," dodává na vysvětlenou.