Z HISTORIE OSTRAVY 

Hned po druhé světové válce musel ostravský magistrát rozhodnout o výstavbě nových bytů. V návrzích, jak bytovou situaci řešit, se uvádělo, že dosavadní hornické a hutnické kolonie odpovídají spíš představám o bydlení z konce 19. století než moderní době.

S podporou mezinárodní organizace UNRRA a ministerstva sociální péče vznikl Spolek pro výstavbu vzorového sídliště v Ostravě u Bělského lesa. Tak zněl oficiální název.

Šlo o velkolepý záměr: vzorové sídliště mělo stanovit standard pro všechny další podobné projekty nejen v Ostravě.

Urbanistická vize

V podstatě šlo o velkoryse pojatý urbanistický záměr, na kterém se podílela vláda, Zemský národní výbor v Ostravě, magistrát a místní průmyslové podniky. Například Ostravsko-karvinské kamenouhelné doly, Vítkovické železárny a Ostravské chemické závody.

Místo u Bělského lesa bylo vhodné proto, že v podzemí nebylo uhlí, takže stavební parcely neohrožovalo poddolování. Tým tvůrců sestával z vynikajících pražských a ostravských architektů. Byli mezi nimi například Jiří Štursa, Oldřich Slabý, Jaroslav Turek a Anna Friedlová, většinou zastánci avantgardní architektury.

Prvorepubliková inteligence byla silně levicová a například Štursa (synovec sochaře Jana Štursy) přijal zpočátku tezi Karla Teigeho o „rozpadu buržoazní rodiny" a propagoval takzvané „koldomy", kde by měla každá rodina jen jeden pokoj, všechny ostatní služby (kuchyň, koupelna, záchod) by byly kolektivní. Tento princip se sice uplatňoval při předválečných stavbách sídlišť v SSSR, u nás byl ale nepřijatelný. 

Dokonalé vybavení

Vzorové sídliště mělo mít tři sektory, každý tvořilo šest set bytů, v jejichž sousedství se počítalo se vším, co ke kulturnímu životu patří: školy, školky, jesle, sportoviště, kina, obchody. Sídlištěm měly vést jen lokální komunikace bez aut. Do volné zeleně byly umístěny domy, dvojdomy a řadové rodinné domky. S výškovými osmipatrovými budovami se počítalo jen v centru.

Sídliště mělo být vybaveno veškerým zařízením veřejného charakteru, jako jsou například vodárna, čistička odpadních vod, hasičská zbrojnice, ústřední prádelna, centrální garáž, soustředěné opravny elektrospotřebičů. Tyto stavby měly být na severním okraji sídliště a odděleny od obytné části pruhem zeleně. Na tomto rozmezí měly vést linky městské tramvajové a autobusové dopravy.

Myslelo se vskutku na všechno, v sídlišti měl stát i kostel. Navrhovaná dětská hřiště a pískoviště s houpačkami a prolézačkami připomínala dnešní snahu o takzvanou estetizaci sídlišť. Celá plocha vzorové bytové výstavby byla vymezena na severní straně železniční dráhou Kunčice Svinov (v té době nefunkční), na východě ji ohraničovala Plzeňská ulice a na západě Výškovická ulice. Celkem zde mělo bydlet sedm tisíc šest set obyvatel.

Hrdinové od Volhy

V roce 1946 byla stavba zahájena budováním kanalizace, vodovodu a plynovodu. O rok později se začaly stavět třípatrové funkcionalistické domy od Anny Friedlové. Zachovalo se jich jen patnáct. Jejich úroveň byla na tehdejší dobu skvělá, na rozdíl od starší Jubilejní kolonie, kde v bytech chyběly koupelny, netekla teplá voda a společné toalety byly na chodbě.

Tady ovšem byly jak koupelny, tak ústřední topení, každý byt měl toaletu, plyn byl samozřejmostí. Jenže přišli komunisté a stavba vzorového sídliště skončila, vyrůstaly zde primitivní bytové domy (dvouletky). Projekt sídliště byl přepracován a dostal příznačný název Stalingrad.

Paradoxem je, že o byty v domech projektovaných Friedlovou se komunističtí funkcionáři doslova prali. Staré sídliště Stalingrad dnes už připomínají jen archaické názvy ulic po sovětských válečných hrdinech, kteří bránili město na Volze.