Paní Jarmila se narodila se v roce 1958 v Bruntále. „Bylo nás osm dětí, já sama jsem z dvojčat. Rodina bydlela ve Světlé Hoře, ale já jsem byla od narození v kojeňáku. Nevím, proč jsem tam musela být, jestli mě maminka nechtěla, ale myslím, že se o dvě děti nedokázala postarat,“ popsala těžký vstup do života Jarmila Mlčochová, která se až později dozvěděla, že její maminka byla alkoholička.

To byl asi hlavní důvod, proč vyrůstala v dětském domově. „Vystřídala jsem pět děcáků. Někdy si mě brávali rodiče na víkendy k sobě. Pak následovaly ústavy sociální péče. V roce 1992 jsem se dostala do domova důchodců, ale na to jsem byla moc mladá, tak mě předali do opavského ústavu Mánesova, kde jsem strávila dlouhých sedmnáct let,“ zrekapitulovala Jarmila Mlčochová své zkušenosti s ústavní péčí.

V dětských domovech hodně sportovala, na krajských sportovních hrách v atletice nasbírala desítky medailí. V opavském ústavu se věnovala gymnastice a dokonce reprezentovala Českou republiku v zahraničí. „V roce 1995 jsem poprvé letěla letadlem do USA, kde jsem v plavání vyhrála první a druhé místo. Při pohledu na medaile si vzpomenu, jaký jsem byla kdysi sportovec. To byly časy!“ vzpomíná nad svou sbírkou medailí.

Protože dětství i mládí strávila v různých ústavech, téměř nepoznala, co je to soukromí. „Na pokoji nás bydlelo někdy i deset. Vše jsme dělali skupinově, pracovníci na nás neměli dost času a někdy s námi zacházeli dost necitlivě. Nechodili jsme moc mezi ostatní lidi. Chyběla mi volnost. Jen sport mi pomáhal,“ popsala svou zkušenost paní Jarmila Šárce Hlisnikovské, regionální pracovnici Národního centra v Moravskoslezském kraji, která její životní příběh zaznamenala.

V roce 2004 Jarmila Mlčochová začala uvažovat o chráněném bydlení, ale měla z takové zodpovědnosti strach. Proto jí bylo umožněno si ho vyzkoušet nanečisto. Dostala svůj pokoj s klíči, první práci, učila se hospodařit s penězi, nakupovat i jezdit na návštěvy za neteří.

„Když se mě zeptali, jestli chci jít do chráněného bydlení ve Městě Albrechticích, hned jsem souhlasila. Na začátku jsem byla zklamaná, myslela jsem si, že to tam bude volnější. Asistentky mi ale vysvětlily, že se ještě musím naučit hodně věcí dělat sama, a měly pravdu,“ popsala další krok na cestě k samostatnosti.

Po roce přišla nabídka přestěhovat se do nově otevřeného chráněného bydlení v Krnově. „Všichni nájemníci i asistentky mi přišli pomoct zařizovat a uklízet. Dík patří hlavně skvělé asistence Věrce Unčovské. Každý si mohl zařizovat pokojík podle svého, a to se mi líbilo nejvíc. Pak jsem se připravovala na to, že začnu pracovat. V rámci cvičné praxe v krnovském středisku sociální rehabilitace Rút.

Taky už mám vyřízený občanský průkaz, můžu sama hospodařit s penězi, a mám i mobil,“ dodala Jarmila Mlčochová, která skutečně získala sezonní práci v restauraci u Křížku v Bartultovicích jako pomocná kuchařka.

„Pracuji s holkami, se kterými je sranda. Práce mě baví, jen těch brambor na škrábání bývá někdy až moc. Konečně si sama můžu vydělat nějakou korunu. Za poslední výplatu jsem si koupila zlatý prstýnek a řetízek. Jen mě moc mrzí, že ta práce v Bartultovicích není napořád. Mít stálou práci je můj poslední velký sen,“ uzavřela paní Jarmila.