JITKA SMUTNÁ, herečka:

Úžasné vzepětí národa

V té době jsem pocítila úžasné vzepětí energie v národu. Bylo to úžasné období těch prvních tří měsíců, kdy jsme dělali pro Občanské fórum. V listopadových dnech jsme v Ostravě rozváželi letáky, které přicházely z Prahy. Bylo to něco nepopsatelného. A nikdy bych si v těchto dnech nepomyslela, že naši lidé z Čech, Moravy a Slezska mohou po letech upadnout do takového korupčního prostředí, jaké jsem viděla pouze v některých asijských zemích. A bohužel už v listopadu se našlo dost jedinců, kteří už chtěli z toho vytěžit jenom pro sebe. A když jsem potkala jednoho známého a zeptala se ho, jestli večer přijde podpořit na náměstí to, na co jsme dlouho čekali, tak mi řekl, že nemá čas a musí do Německa, aby k nám přivezl vraky aut…

EDVARD SCHIFFAUER, hudební skladatel a pedagog:

Pocit radosti je stále živý

Listopad 1989 začal pro mě svatořečením Anežky České: celý obřad od vstupu kardinála Tomáška až do konce jsem sledoval na televizní obrazovce přes své slzy … Do té doby jsem si přál, aby se přeměny společnosti dožily moje děti. Tenkrát dcerka končila základní školu a s manželkou jsme se připravili o Vánocích s ní promluvit, že nemůže být přijata na střední školu, ať si vybere nějaký učební obor a tam pak možná bude mít možnost udělat i maturitu. A pak jsme si ten neskutečný zázrak spolu prožili! Chtěl jsem listopad 1989 oslavit novou skladbou, ale psát znamená mít na psaní chladnou hlavu. A ten pocit radosti je stále tak živý…

JAN FIŠAR, herec:

Stále ještě klimbáme…

Během 17. listopadu 1989 a ještě několik dní potom se v Ostravě téměř nic nedělo. Takže vzpomínám na dny pozdější, kdy se i toto město probouzelo z letargie. Bylo to probouzení těžké a dlouhé. A někdy mám pocit, že stále ještě tak trochu klimbáme… Avšak 17. listopad jako takový mi kromě jiného dovolil také to, že jsem měl možnost i čest osobně se v pozdější době setkat s panem prezidentem Václavem Havlem, který pro mě byl a stále je posledním prezidentem, kterého jsem uctíval a kterého jsem si vážil.

KAROL SUSZKA, ředitel Těšínského divadla:

Celník mě zachránil

Listopad roku 1989 jsem prožil pracovně v Polsku. Samozřejmě že sametová revoluce přinesla do kultury a umění velké vydechnutí a úlevu. Najednou jsme mohli do dramaturgických plánů zařazovat hry, které by předtím naprosto neprošly cenzurou. V této souvislosti si vzpomínám, že právě v roce 1989 jsem se v Polsku zúčastnil jedné velké teatrologické konference. Když jsem se vracel a projížděl polsko-českou hranicí, už tam na mě čekali celníci, abych okamžitě odevzdal tašku, kterou s sebou vezu. Jaké bylo moje překvapení, když mi z ní vytáhli údajně zakázané texty, které mi tam někdo vložil a udal mě na celnici. Zachránila mě osvícenost jednoho z celníků, který měl rád divadlo, takže jsem měl velké štěstí…

ZBYNĚK JANÁČEK, děkan Fakulty umění OU:

Milosrdná paměť

Listopad 1989 je pro mě možná víc spojen, i díky shovívavé a milosrdné paměti, spíše a čím dál víc se svatořečením Anežky Přemyslovny než s tím, co následovalo v týdnu poté. Dost možná proto, že síla okamžiku a étos spojený s gestem papeže Jana Pavla II. nevyprchal a je stále součástí především mé paměti. Což se nedá konstatovat o období, jež následovalo po opadnutí euforie a překvapení, jak rychle a bezbolestně se kácí „modly" a jak rychle se nahrazují novými. Normalizace přešla do normality s rychlostí, jež nás udivila, „vláda věcí tvých (ne)přešla do rukou tvých o…" (každý ať si doplní), což jsem upřímně ani nečekal… Naopak kolektivní paměť, jak se ukázalo mnohokrát, je velmi ošidná…

JAN HALIŠKA, VŠ profesor, violoncellista:

Besedy s Krylem a Podešvou

V roce 1989 jsem působil i jako pedagog na tehdejší Janáčkově konzervatoři v Ostravě. V listopadových dnech jsem inicioval založení Občanského fóra. Vzpomínám si na neopakovatelnou atmosféru, kdy studenti ve škole dokonce i nocovali a hlídkovali. Konala se zde setkání a besedy, například s Karlem Krylem, který přijel do vlasti, ale i s hudebním skladatelem Jaromírem Podešvou, který byl po roce 1968 na indexu. Jezdili jsme po venkově a informovali občany o situaci v Praze. Samozřejmě že listopad 1989 změnil můj život, mohli jsme daleko častěji vyjíždět svobodně za hranice nejen s Janáčkovým komorním orchestrem, Janáčkovou filharmonií, jak tomu bylo předtím…

ANKETA: Jak jste prožívali události 17. listopadu?

Ptali jsme se náhodně vybraných občanů v ulicích měst Moravskoslezského kraje.

Oldřich Dušek, 68 let, Opava:

Jde spíš o to, jaké to bylo potom. Demokracii jsme si tehdy představovali úplně jinak, než jaká ve finále byla a je. Člověk sice získal svobodu a mohl cestovat, ale ve finále zjistil, že na cestování nemá peníze. Štve mě, že se rozvázaly ruce živlům, které pak rozkradly republiku.

Jaroslav Kuba, 48 let, Praha (osloven v Novém Jičíně):

To už je dávno. Tehdy mi bylo čtyřiadvacet let a pracoval jsem v Šenově ve vojenském. Doba se za ty roky změnila. Tenkrát byl jiný režim, nebyly takové možnosti jako dneska. K něčemu je to dobré, k něčemu ne.

Dana Juchelková, 50 let, Karviná:

Nejspíš u televize, přímo jsem se neúčastnila. Pracovala jsem tehdy v ŽDB a v práci jsme to hodně probírali. Vůbec mi nepřijde, že už je to 25 let. Byla to tehdy obrovská změna, do té doby jsme si ani neuvědomovali, o co všechno přicházíme. Dnes si mladí neuvědomují, co všechno mají.

Martin Aston, 31 let, Krnov:

Bylo mi šest let. Brečel jsem za skříněmi v našem 1 + kk, protože v televizi říkali, že je revoluce a když se to zvrtne, tak by z toho mohla být i občanská válka.

Marie Adamiová, 57 let, Ostrava:

Byla jsem zrovna nemocná a ležela jsem doma. Moc dobře to na mě tedy nezapůsobilo. Ani dnes, když se podívám zpátky, tak mám pocit, že se situace moc nezlepšila.

Dagmar Malíková, 72 let, Žabeň:

U televize. Sledovala jsem všechno, byla jsem velice ráda, že k tomu došlo. Komunisty nemusím.

SAMETOVÝ POSTŘEH REDAKTORA DENÍKU 
BŘETISLAVA LAPISZE

Tak nějak si ten život užít…Od listopadu 1989, co ukončil dobu komunismu a změnil poměry u nás, uplyne v pondělí čtvrtstoletí.

Bylo to právě těsně po přelomových událostech, když jsme se dvěma kamarády z vysoké školy u piva probírali vše možné. Jestli bude lepší, aby ekonomiku řídil Komárek, nebo Klaus. A jestli by nebylo dobré vyrazit zčerstva do ciziny a vydělat nějaké peníze a nabrat životní zkušenosti.

„Jak chcete s tím svým životem naložit. Jak jej chcete prožít?" vypálil zničehonic otázku Jirka. A hned si také odpověděl, že o tom dost dlouho přemýšlel a bude se snažit, aby tu po něm něco zůstalo, i když už z pozemského světa odejde. Pak jsem přišel na řadu já. Je to už čtvrt století, tu svou odpověď si vybavuji ale celkem živě. Zamumlal jsem, že bych si ten svůj život chtěl slušně užít a nikomu přitom neublížit.

Pětadvacet roků uteklo jako voda. Musím přiznat, že to mé užívání života vypadá přeci jen jinak, než jsem si je představoval. Ne že by bylo horší, nebo naopak výrazně lepší, je ale jiné. Skládá se z životních zážitků jakými je určitě narození potomků, často i z drobných radostí a úspěchů. Někdy přicházejí i neúspěchy, čas od času i pořádné mordy do duše. To si pak člověk říká, že takových okamžiků mohl být ušetřen. Ale i to k životu patří.

Musím se vrátit i k té myšlence, že bych nechtěl nikomu ublížit. Už jsem se stačil přesvědčit, že daleko důležitější než to neubližování (tím nevybízím k bití kolemjdoucích ani šikaně slabších) je ochota a snaha někomu pomoci. Byť by to byl třeba jeden člověk.

Události staré pětadvacet let vpadly do života těch, co je prožívali jako dospělí jedinci, zákonitě ovlivnily i život generace, co přicházela na svět až po nich. Dnes už je jasné, že nepřinesly a ani nemohly přinést blahobyt všem, co si jej přáli. A určitě ani život bez starostí, a už vůbec ne snadné proplouvání životem.

Troufám si ale tvrdit, že jen málokdo pochybuje o tom, že ty své životní osudy, to své užívání života, to své tvoření něčeho, co by člověk chtěl, aby po něm zůstalo, máme ve svých rukou více než před rokem 1989. Zákonitě to s sebou přináší i větší nároky, větší zodpovědnost, nutnost se rozhodovat jak dále. To už ale k demokracii patří a patřit bude.