Komunismus je pro žáky základních a středních škol jen jedním z mnoha témat probíraných v hodinách dějepisu, ke kterému se často při vyučování ani pořádně nedostanou. Žáci krnovské Základní školy na Dvořákově okruhu pod vedením své učitelky Veroniky Bražotikosové se rozhodli nedávnou minulost prozkoumat důkladně a vyzpovídat svědky této doby ve svém okolí.

Zapojili se do projektu Stopy totality občanské sdružení Zapomenutí. Jeho podstatou je vlastní badatelská a autorská práce žáků a studentů ve věku od 10 do 19 let, kteří mají za úkol vypátrat pamětníky, jejichž vzpomínky na převážně padesátá léta dosud nebyly zaznamenány. Výpovědi, dobové fotografie a dokumenty související s jejich příběhy pak porovnávají se záznamy v archivech a se svými školními znalostmi.

„Projekt vznikl s tím vědomím, že pamětníci na tuto dobu umírají a my máme tendenci na to, co se dělo, zapomínat a idealizovat si minulost. Pokud mluvíte s někým, kdo tu dobu zažil, je to něco jiného, než se o tom učit z knížek. O to víc, pokud se jedná o lidi, kteří žijí vedle vás a které denně potkáváte," představila ve stručnosti cíle projektu Dana Gabaľová ze sdružení Zapomenutí.

Zmizelí sousedé, Stopy totality

V úvodu výstavy, která prezentuje výsledky žákovské práce, zavzpomínala také na předchozí projekt Zmizelí sousedé, do kterého se tato škola zapojila.

„Projekt Zmizelí sousedé mapoval stopy židovské tragédie v regionu. Bohužel nacistickou totalitou to neskončilo, nebyla to poslední nespravedlnost, která se zde odehrála. Rozdíl je v tom, že na židovské spoluobčany většinou vzpomínali pamětníci, kteří nebyli bezprostředními svědky jejich pronásledování, zatímco komunistická ideologie zasáhla do života každé české rodiny," srovnala oba projekty Dana Gabaľová, podle které je svým způsobem snazší mluvit o lidech, kteří už mezi námi nejsou, než zaznamenávat vzpomínky, které se týkají našich sousedů a jejich rodin.

„U těchto projektů nejde jen o to, aby žáci zaznamenali něčí vzpomínky, ale aby se také o nich bavili mezi sebou a jednou byli schopni tuto osobní zkušenost předat dál, další generaci," dodala.

Dějepisný kroužek

Zájem o projekt projevila šestice dětí z dějepisného kroužku. Podmínky přitom neměli lehké jejich cílem bylo najít někoho, kdo se o své vzpomínky na padesátá léta 20. století ještě s nikým nepodělil. „Měli jsme na výběr z několika témat. Byla to akce K-kláštery a potom vstup do JZD. Vzhledem k tomu, že máme v Krnově minoritský klášter, přišlo mi nejlogičtější vybrat si právě akci K. Navíc v okolí neznáme nikoho konkrétního, komu by byl zabaven majetek při zřizování JZD," uvedla Veronika Bražotikosová.

Na děti pak čekala půlroční práce. Rozhovor s otcem Josefem Gorylem z krnovského minoritského kláštera byl jen začátek. Následovaly opakované návštěvy v archivech a porovnávání informací zjištěných z různých pramenů. „Dřív jsme skoro nic nevěděli o tom, jak to tady bylo za totalitního režimu. Vlastně jsme o tom nevěděly absolutně nic, ale potom nás to začalo zajímat. Nejvíc nás zaujalo, jak nám otec Goryl vykládal příběhy mnichů, kněží a řeholníků a o všem, co se tehdy dělo," svěřily se se svými zážitky ze zpracování projektu Michaela Lečbychová a Kristýna Kuchtová.

Jedenáct panelů s výslednými pracemi žáků z osmi škol z celé republiky se poprvé představilo v Jáchymově. V Krnově zůstanou až do 25. května, pak se celá výstava přesune na další školy, které se projektu zúčastnily.

Rok 1950: Uzavření krnovského minoritského kláštera

Tady na Cvilíně a v klášteře nezůstal nikdo, protože zde nebyla farnost, jenom rektorální kostel. Tak tady odvezli všechny. Odvezli nás do Bohosudova. Zde řeholníci pobývali zhruba půl roku, někteří i déle, potom šli na vojnu, která trvala tři roky, jak pro koho, pro některé i víc. No a některé odsoudili. Z našeho řádu tenkrát neodsoudili nikoho, až teprve v padesátém osmém roce.

Po tom roce 1950, když byli všichni internováni, byl tady pokus udělat z kláštera ústav pro mentálně postižené děti s tou nejtěžší diagnózou. O ty děti se staraly řeholní sestry, které přijely z Velehradu. Zřídily tady takový provizorní ústav. Dětí bylo kolem dvaceti a sester přes deset. Klášter býval chudý. Na celém klášteře tady byly dva záchody a voda zde nebyla, pro tu se chodilo do studny.

Po sedmi letech uznala i státní správa, že je to nelidské bydlet v takových podmínkách, a tak je přestěhovali na nějaký zámeček. Takže tady byli do roku 1957 nebo 1958. Co se tady potom dělo, o tom nemám informace. Vím, že někdy kolem pražského jara tady nějaký čas bydleli ruští oficírkové. No a potom klášter prošel rekonstrukcí.

V roce 1972 nebo 1974 se klášter proměnil v hotel. Měl to Interhotel Ostrava, byl tady zřízen hotel především pro německé občany, kteří se přijížděli podívat na místa, kde se narodili. Bylo to pro ně takové exkluzivní, ale samozřejmě ti lidé byli starší a starší a v devadesátých letech už se sem málo jezdilo. Potom už tady ani nebyl zájem o ten klášter, protože už to bylo zase staré dvacet let, takže to pak vrátili řádu.

Zpracováno podle vyprávění opata Josefa Goryla o uzavření kláštera