Takové titulky se nedávno objevovaly v souvislosti s jezdcem z Řečan nad Labem. Jedenáctý z Rallye Dakar 2017 však Deníku sdělil, že tak to úplně není. Na mysli měl jen účast v nejznámější vytrvalecké soutěži.

Těžkým úrazem se jeho životní hodnoty posunuly. Přesto letos v Saúdské Arábii, kde působil v roli týmového manažera, o dalších pokusech uvažoval. Nyní už má ale jasno. „Tohle pouštní dobrodružství je pro mě uzavřená kapitola.“

I když…

ASO nedbá na bezpečnost

„Na Dakaru jsme se s Petrem Vlčkem bavili, jestli naskočit do Malle Moto, což je kategorie bez asistence. Člověk si všechno dělá sám a jede se jiná strategie. Druhý den se pak zabil Paolo Goncalves,“ připomněl tragédii portugalského motorkáře.

To Klymčiwa poznamenalo. „Pořadatelská společnost ASO nedbá na bezpečnost. Vymýšlet technické pasáže je pro ně práce navíc, a tak se sto kilometrů jede palba. Jen si to usnadňují,“ láteřil.

„Lidský život je dobrou reklamou. Jde o byznys. Jedna smrt se hodí,“ pokračoval. „Proto bylo asi až po týdnu oznámeno úmrtí Edvina Strawera. Havaroval v předposlední etapě, s poškozenou míchou u obratle C2 byl udržovaný na přístrojích, ale v podstatě byl mrtvý.“

Ondřej Klymčiw závodění miluje. „Sport nemůžeme zatratit kvůli tomu, jak ho dělá ASO. Pokud ale na Dakaru budou lidé, kteří to takhle vedou, na start se nepostavím. Na motorce se tam může zabít úplně každý,“ pravil rezolutně.

„Už to není maraton, co kdysi, ale nejnebezpečnější závod. Nepotřebuji si dokazovat, že dojedu do cíle. Nejrychlejší motorky dělají průměr 128 km/h. To je naprosto šílené. Vůbec nevíte, kam se mezi kameny a dírami řítíte. Za těchto podmínek do toho rozhodně nepůjdu,“ potvrdil.

„Znám realitu. Když mě před lety lidé varovali, že se tam mohu potkat se smrtí, říkal jsem si, to se mi nemůže stát. Ale dneska vím, že může. V týmu mám Američana Skylera Howese, který letos dojel celkově devátý. Vyprávěl, jak to bylo drsné.“

Šlo by vylepšit bezpečnostní opatření? Pětatřicetiletý jezdec přiznává, že o tom do důsledku nepřemýšlel.

„Aby se dosáhlo snížení rychlostního průměru, musela by se úplně změnit trasa. Stálo by za to, kdyby se k ní mohli vyjádřit zástupci pilotů,“ poznamenal.

Za nějaký čas by se Ondřej Klymčiw mohl objevit na nějaké menší rallye v Řecku nebo v Maroku. „Nastoupím tam, kde se pojede v hornatých technických pasážích, ale závody jsou pro mě zatím u ledu.“

Rallye Dakar není jen o stopkách

Je to jednak o jeho zdravotním stavu, ale i o náladě. „Ještě nemám srostlé čtyři obratle. Lepší se to, ale jde to pomalu. Také budu muset dostat chuť svézt se s kamarády, ale ta zatím nepřišla,“ krčil rameny otec dvou synů.

A co se týká Rallye Dakar, nebránil by se jednou jiné kategorii. Na mysli má auto nebo buginu. „Je to sice finančně někde jinde, ale chtěl bych to zkusit,“ prozradil.

„Představuju si to tak, že by se jelo se starším vozem a podobalo by se to africké éře Dakaru. Každý den po etapě bychom na autě s mechaniky makali,“ zasnil se.

Umístění by nebylo prioritou. „Za úspěch bych považoval, že jsme to důstojně zvládli. Ukázali, že to jde i jinak a že je Dakar i o zážitku, technice a vztazích. Ne jen o stopkách. Otázkou je, kdo by na to dal peníze? Nevím, jestli bych měl sílu obcházet s prosíkem sponzory,“ přemítal Klymčiw.

Za dva roky po nehodě prý dospěl. „Teď považuji za nejdůležitější, že jsem zdravý a v pořádku je i moje rodina.“