„Letos jedu Dakar pošesté. Začal jsem v roce 2016, tenkrát ještě v Jižní Americe. A zatím to nevypadá, že by byl poslední. Záleží, jak dojedeme,“ začal své vyprávění František „Ferry“ Tomášek.

Když jste nastoupil poprvé na start, měl jste o navigování už nějakou představu?
Upřímně si myslím, že budu asi jeden z mála navigátorů, kteří přijeli na Dakar nepolíbení jakoukoliv zkušeností s navigací. Většinou jsou tu bývalí navigátoři z rallye, kteří vědí, jak se čte roadbook a jak se dělají poznámky. Já věděl totální tužku. Začali jsme samozřejmě menšími závody v Polsku. První základy jsem získal od Martina, protože on také dva roky navigoval. Snažil jsem se získat informace, kde se dalo, na internetech, na YouTube a měl jsem možnost mluvit i s Pepou Kalinou, který je legendou a v začátcích mi hodně pomohl. Takže jsem dělal, co jsem mohl, ale byl jsem úplný amatér. A podle toho taky ten první rok vypadal.

Jak to probíhalo v dalších letech?
Za těch šest let, co naviguju, přijde v každém ročníku nějaká změna. Zrychluje se. Orientační body dávají organizátoři zákeřnější. To v prvních Dakarech nebylo. Tam se jelo na výdrž, na techniku, bylo třeba dostat se z bodu A do bodu B a mezitím protnout několik málo dalších bodů. A bylo na vás, jak jste se tam dostali. Dneska máme v roadbooku 200 kontrolních bodů a jsou kolikrát opravdu zapeklité. Jsou schované v několika údolích, které schválně vedou paralelně, pod stejným azimutem a na konci zjistíte, že tudy cesta nevede a musíte se vracet. Nahoru se nevyškrábete. Je to pořád záludnější a je to rozdíl.

Kolik jste toho dokázal od Josefa Kaliny nebo třeba Jaroslava Miškolciho převzít?
Pepa byl členem našeho týmu, když jsem začínal. Spousta informací bylo užitečných, do dneška s nimi pracuji. V mých začátcích sehrál velkou roli. Co se týče Jara, je to pojem. Vybavím si jednu situaci, kdy jsme si sedli na dvě hodiny, a já žasnul, jakou přípravu navigaci věnuje, jak profesionálně se k tomu staví. Já mám ale úplně jiný přístup. Vím, že kdybych se tak skvěle připravil, a pak by přišla nějaká překvapivá změna, tak by mě to zbytečně rozhodilo. Já jsem takový improvizátor. Vždycky se spoléhám na sebe a nějak to vyřeším. Snažím se informace eliminovat na úplně nejdůležitější fakta. Proto si Mates občas dělá srandu, že mě vymění, že bych měl vědět všechno. Ale já se snažím soustředit na důležité věci.

Rallye Dakar má spoustu fanoušků, ne všichni ale mají úplně jasno, co je úkolem navigátora. Dá se v pár větách shrnout, o co se jedná?
Mám na starosti dostat se ve správný čas na správné místo. A to nejen přímo v závodě, v měřené rychlostní zkoušce, ale už to začíná při výjezdu z bivaku na měřený úsek etapy, neutralizaci. Takže jsou to časy, vzdálenosti, je to i lehký plán toho, co se bude další den odehrávat. Ale v samotném závodě hlídám začátek, cíl, a mezi nimi může být třeba 200 kontrolních bodů, které musíme projet. Každý bod je pomyslná tečka někde na mapě v GPS souřadnici, která má v závislosti na druhu daného bodu určitý rádius, který musíme protnout. Může to být rádius 300 nebo 90 metrů. Tuto kružnici musíte protnout, načte se vám bod a podle roadbooku, letos už elektronického, se vydáváme hledat bod další. Umění navigátora je najít všechny body a nedostat penalizaci.

Spoléháte hlavně na přístroje, nebo někdy spíš na vlastní instinkt?
Na Dakaru už to dneska bez přístrojů nejde. Letos mám nový elektronický roadbook. Je to trochu jiný systém, než jsem byl zvyklý dřív. Kdy jsem držel papírovou knížku a měl jsem zajetý systém, co si držím rukama v roadbooku, jak používám GPS přístroje. Letos je to trošku jiná logika. První tři etapy jsem koukal jenom do přístrojů a neměl jsem čas koukat před sebe. Pořád jsem řešil, co mi ukazuje přístroj, kam mám navigovat, co máme sebrat. Takže vlastní instinkt je opravdu využit naprosto minimálně. V případě, že si bod najedeme špatně a musíme se vracet, v tu chvíli musím přepočítávat trasu, v hlavě si představovat, jaká je stupnice, jak vede navigace a to je možná o minimálním využití mého instinktu.

Když začínal dakarskou kariéru Martin, seděl dva roky na navigátorské sedačce. V té době prohlásil, že navigátor má v kabině hlavní slovo. Platí to i teď, respektive, jak to vypadá, když máte odlišný názor?
Od těch dob se hodně změnilo. A navigátor už nemá hlavní slovo. Je to specialita naší kabiny a naší posádky. Ale já bych neřekl, že je to na škodu. Sleduji soupeře i různá videa, abych viděl, co se v ostatních kabinách odehrává. Vím, že i navigátor dělá chyby. My máme výhodu, že i Martin se dobře orientuje, proto se mu i snažím číst roadbook. Takže za mě, Martin mi dává prostor se prosadit, říkáme tomu občanská odvaha.

Hraje v tom roli i to, že se dokonale znáte?
On už podle mého hlasu a poklepávání nohy pozná, že něco nehraje, takže se zeptá: Seš si jistý? Zkontrolujeme si azimut, a když se oba shodneme, tak pokračuji v občanské odvaze. Občas mám odlišný názor, ale Martin v té rychlosti se snaží jet očima trať i podle posádek před námi. Takže se stane, že mu řeknu, ať zahne doleva, on vidí, že to tam nikdo nevyjel, takže se logicky drží rychlejší trasy. Stane se, že vezmeme zatáčku o pár desítek metrů dřív nebo později. Ale vždycky se shodneme. Rozhodně to není tak, že bychom při chybě na sebe začali házet vinu. Vždycky se tomu ve finále zasmějeme. Máme takové speciality. A dovedeme se i v těch vyšponovaných situacích zasmát a pobavit. Je to naše výhoda, rozhodně.

Ozývají se hlasy, že letošní ročník je navigačně obzvláště náročný, sdílíte tento názor, nebo se to spíš takhle říká každý rok?
Měli jsme už letos nějaké chybičky v navigaci, ale měli je i všichni ostatní. Několikrát se stalo, že jsme na trati potkali v protisměru nejlepší jezdce z Ruska nebo Běloruska. Stává se to všem.

Martin Macík vpadne do rozhovoru: Mám nejlepšího navigátora na celém světě!

Nemyslím si, že by byl letošní ročník navigačně extrémně náročný. Byly tam zatím tři čtyři špeky, kdy byla trať záměrně namotaná v údolí, kde se prášilo a potkali jsme se tam všichni. Za mě ale byly náročnější ročníky v Peru. Tam byly duny, které se nedaly vyjet, museli jste je objíždět. To bylo záludnější. Ale dřív se nikdy se nestávalo, že bychom Rusy potkávali tolikrát v protisměru. Jestli na to letos má vliv fakt, že máme všichni v rukou stejné karty v podobě elektronického roadbooku, je otázka. Ale vidíme, že i nejlepší posádky se ztrácejí.

V první půlce soutěže několikrát zaznělo, že jste kvůli terénním nerovnostem dlouho letěli vzduchem. Jaký je pak dopad na kola?
Letos jsme rozhodně rychlejší. V předchozích Dakarech jsme měli čas v kabině rozebírat chyby, probírat trasu. Letos jedeme absolutní koncentraci a za celou etapu, která trvá třeba pět hodin, se nebavíme o ničem jiném, než kam jedeme, kam zahnout, jak dobrzdit. Stoprocentně se soustředíme. A v té rychlosti se stává, že projedeme nerovnost, nafoukanou dunu a pak letíme vzduchem. Naštěstí máme skvělý podvozek. A naštěstí jsme pokaždé dopadli na kola, zasmáli se tomu a valili dál.

O vaší posádce je známo, že je v kabině i při měřených kilometrech pozitivní atmosféra a snad i veselo. Kdo z vás se o dobrou pohodu stará?
Nemáme žádného baviče, ale všichni tři si dobře rozumíme. David najednou vypustí hlášku, Mates perlí, takže se zasmějeme často. Dobře se doplňujeme. Každý má svůj druh humoru, který pobaví ostatní.

Stane se někdy, třeba po špatném navigačním rozhodnutí, že se nálada vytratí?
Nejde o to, že by se ztratila nálada nebo někdo někoho vinil. Víme, že jsme ztratili a snažíme se to dohnat. Takže nastává nejvyšší koncentrace a v tu chvíli už není čas se vybavovat. A víme, že až přijedeme do bivaku, vyhodnotíme to a něco si z chyby vezmeme.

Do konce maratonu zbývá ještě týden, jak jste na tom se silami?
Skvěle. Byly to tvrdé etapy, takže cítíme celé tělo. Lhali bychom, kdybychom říkali, že jsme úplně v pořádku, ale fyzicky i zdravotně všichni dobře držíme. A myslím, že pokud bude druhá půlka podobná, nedojde k žádné ztrátě kytičky.

Máte na druhou půlku připravený nějaký plán nebo taktiku?
Máme plán držet se v TOP 5. Chceme jet, co to dá. Víme, že budou všechny ostatní posádky tlačit na pilu. Budeme to dělat taky. Nechceme jít za hranu, ale víme, kde je, a chceme jet po ní.