Mít příjmení Podmol, přímo předurčuje jezdit na motocyklu. Filip jde ve stopách táty a staršího bratra Libora, který léta předváděl úžasné kousky v arénách po celém světa a nyní se už spíš řadí k vyznavačům dálkových rallye.

„Odmala jsem závodil na kole, z bikrosu mám i pár titulů. Náš táta jezdil enduro, brácha závodil odmalička, takže jsem byl takové dítě z depa. Když mi bylo přes deset, začal jsem pociťovat, že k životu potřebuju benzín, takže to u mě jinak dopadnout nemohlo,“ říká v rozhovoru pro Deník šestadvacetiletý motocyklista.

S jakou disciplínou jste začínal?
Bylo to v klasickém motokrosu. Jezdil jsem ho nějakých šest nebo sedm let. Mám pět druhých z mistrovství republiky a s týmem se nám povedlo udělat ve stopětadvacítkách titul vicemistra světa národů.

Kdy padlo rozhodnutí následovat Libora?
Přes bráchu mě to k freestylu táhlo a někdy mezi sedmnáctým a osmnáctým rokem k tomu došlo. Situace v motokrosu spěla k tomu, že bych si musel sehnat nějaký tovární tým. Ale rozhodl jsem jít opačnou cestou.

Libor Podmol předváděl v Rakousku akrobatické kousky s dakarským motocyklem
Zlomené obratle, divoká operace a salto s dakarskou motorkou. Podmol zase řádí

Jak bylo těžké přeorientovat se na akrobatickou disciplínu?
Z bikrosu jsem byl na skákání zvyklý a motokros mi zase pomohl najít techniku, jaká je na freestyle nutná. Vlastně jsem všechno, co je potřeba, předem znal. Šlo to docela rychle, a dokonce tak, že hned druhým rokem jsem skončil čtvrtý na mistrovství Evropy.

Co tak strmý postup udělá v hlavě sotva dvacetiletého mladíka?
No začal jsem si říkat: tohle je ono, v tom budu neporazitelnej… A samozřejmě, jak jsem chtěl všechno urychlit, naskytly nějaké karamboly a zdravotní trable. To mě trochu zbrzdilo, ale co se týká přechodu, byl to fakt fofr.

Jak se vyvíjela vaše kariéra?
Ve freestyle motokrosu to funguje tak, že si člověk musí vydobýt jméno, aby dostával pozvánky na velké závody. Brácha je všechny jezdil. Nechci říkat, že jsem měl díky Liborovi trošku víc pootevřená vrátka než ostatní, ale tím, že jsem dělal velké pokroky, snažil se mi vždycky pomoci a fungoval jako můj manažer.

Co pro vás znamenalo, když jste se dostal do mistrovství světa Night of the Jumps?
Brzy se mi podařilo být ve finále mezi nejlepšími pěti. Chtěl jsem jí dál dopředu, ale přišla zranění, respektive se projevila vrozená hypermobilita v ramenou, takže mi začala vypadávat. S tím jsem se delší dobu trápil. Když ale jezdíte šampionát delší dobu a promotéři vidí, že dobře, přijdou pozvánky na další větší akce. Jako třeba nedávno na seriál Xpilots, což jsou závody převážně v Mexiku. Můj německý manažer Oliver Frank nyní řeší, jestli bych mohl v červenci startovat na slavných X Games.

Zdroj: Youtube

V jaké to je fázi?
Je to rozehrané. Jenže dostat se tam, je extrémně těžký. Cestu na X Games mají skrz sponzory jednodušší Američané a Australané, ale podle posledních zpráv je to na dobré cestě. Takže bych se mohl po Liborovi stát druhým českým účastníkem. Na to se momentálně soustředím, protože jezdecká forma na to je. Každým dnem čekám telefon s potvrzením.

Čeho si v poslední době ceníte?
Že se mi letos daří a že jsem v Mexiku porazil zlaté medailisty z X Games včetně trojnásobného vítěze Roba Adelberga. Tím jsem myslím organizátorům hodil na stůl tu nejlepší vizitku. Věřím, že ve třech disciplínách dokázal udělat dobrý výsledek.

Jak vám mohou k X Games pomoci tréninky s takovou personou freestyle motokrosu jako je Robbie Maddison?
Je to super hlavně pro hlavu. Poprvé v kariéře jsem se dostal mezi skutečné světové hvězdy a legendy. Tréninky s Robbiem Maddisonem nebo Robem Adelbergem jsou úplně jiné kafe. Když člověk jezdí v úvozovkách s takovými zabijáky, tak nad tím tolik nepřemýšlí. To jsem pocítil právě nedávno v Americe. Vedle ostřílených jezdců nemám zbytečné obavy a když vidím, co dokážou, tak si říkám, nebuď posranej, to dokážeš taky. Vede to jednak k lehké rivalitě a posouvání limitů. To je na společných trénincích největší plus.

Filip Salač při testech v Jerezu
Bez motorky bych nemohl žít, říká talentovaný Salač. Jezdí na ní celý rok

Jaké jsou největší hvězdy?
Robbieho Maddisona sleduju vlastně od malička. Je to legenda nejen freestyle motokrosu, ale i veškerého terénního motocyklového sportu. Drží světový rekord ve skoku do dálky, přeskočil obrovský Korintský kanál, vyskočil na vrchol Vítězného oblouku v Las Vegas a má na kontě řadu dalších podobných kousků. Vždycky jsem chtěl být s těmito kluky a splnil se mi sen, že se to povedlo.

Co je v Americe v tomhle sportu jiné než v Evropě nebo u nás?
Funguje to tam úplně jinak. V jakémkoli v motoshopu v Kalifornii sledují freestylovou scénu a když tam přijedu, dostanu padesátiprocentní slevu na benzín a na cokoliv jiného. Vůbec to tam neřeší. Jezdci mohou žít jen ze sponzorů a soustředit se na X Games. U nás se freestyle motokros hlavně díky Petru Kuchařovi a bráchovi posunul na nějakou úroveň, ale se sponzory to není jednoduchý. Samozřejmě chápu, že trh je tady menší a závodů nemůže být tolik. A protože jezdím v pětadevadesáti procentech případů v zahraničí, tak asi nikdo nevidí důvod, proč by mě měl podpořit.

Zdroj: Youtube

Bratr se postupně přesouvá vytrvalostním soutěžím. Lákalo by vás jednou něco takového?
On už k tomu směřoval dřív. Bylo to ještě před tím, než si polámal obě nohy najednou. Vlastně Dakar jel i náš táta. Jenže se do cíle nedostal a brácha to jel za náš rod dokončit. Já už měl v době covidu nějaké nabídky, jelikož freestyle je závislý na divácích a plných arénách. Trochu jsem to zvažoval, ale když pandemie pominula, tak jsem to odsunul. Myslím, že na Dakar mám ještě čas. Freestyle motokros miluju a chci s dalšími kluky dokazovat, že je to jedna z nejhustších a nejnebezpečnějších disciplín na této planetě.