Po letošním ročníku Ollie s úsměvem říkala, že měla nejvíc sexy auto. Jenže když pořadatelská organizace ASO rozhodla, že slavný motoristický maraton přesouvá z Jižní Ameriky do Saúdské Arábie, začala mít závodnice kategorie malých bugin SxS obavy.
Před rokem logo pánského časopisu Peruáncům nevadilo, ale v konzervativní islámské zemi je něco takového nepřípustné. „Snažili jsme start dojednat, ASO s reklamou neměla problém, účast zamítli Saúdové,“ sdělila smutně Ollie Roučková.
Chce závodit v bugině i na čtyřkolce
„Jsem z toho samozřejmě nešťastná, ale nedá se nic dělat,“ pokyvovala hlavou. Do Rallye Dakar se zamilovala. Chtěla by se na ni vrátit, ale situaci se asi těžko podaří zvrátit.
Slovo si vzal navigátor Daniel Zelenka. „Sponzor by do toho s námi šel, s tím není problém, ale těžko nás bude platit, kdybychom reklamu nevezli. Příští rok budeme dál jednat. Uvidíme, co se bude dít,“ přemítal.

Ollie si je vědomá, že pokud se Dakar na Arabském poloostrově uchytí, může se tam jezdit dlouhé roky.
„Klidně se může stát, že se objeví jiný silný sponzor a v roce 2021 pojedeme bez problémů,“ usmívala se blonďatá řidička, která jako jediná z českých dakaristů dokončila nejnáročnější vytrvalostní soutěž ve dvou kategoriích.
To, že v lednu vynechá Dakar, však neznamená, že by přestala závodit. Během příštího roku se s Danielem Zelenkou zaměří na šampionáty seriálu cross country. Vedle toho se také vrátí za řídítka čtyřkolového motocyklu, v jehož sedle v roce 2018 dakarskou kariéru odstartovala.
„Jsem členem ASC Dukla, kam jsem nastupovala jako jezdec na čtyřkolce. Z toho vyplývá, že každý rok musím v této kategorii odjet určitý počet závodů. Letos jsem startovala na mistrovství Evropy, kde jsem jako jediná žena skončila do desátého místa. Příští rok bych na to chtěla navázat, dostat se aspoň do top 5. Chci ale titul, takže si dám záležet,“ pravila bojovně rodačka z Děčína.

Co se týče plánů, není to zdaleka všechno. Ollie umí překvapovat. Láká ji totiž atletika. „Už mám trenéra,“ pochlubila se.
„V přípravě na motoristické soutěže jsem začala běhat. Bylo to fajn, ale cítila jsem, že to víc nejde. Tak jsem se v Dukle zmínila, že bych se potřebovala posunout dál.“
Ujal se jí Jan Adensam a po prvním tréninku necítila nohy.
„Na Julisce jsme běhali dvoustovky. Trenér mě chválil, ale měla jsem toho dost. Muselo vypadat tragikomicky, když mi říkal, abych udělala nějakou abecedu. Jen jsem na něj koukala… Bude mít se mnou moc práce. Doufám, že mi neuteče,“ vykládala.
Návrat po dvaceti letech
„Po novém roce bych chtěla závodit v hale. Bude ale záležet, jestli mi to trenér dovolí a jestli na to budu mít,“ pokračovala všestranná sportovkyně. Nedávno na MS ve Spartan Race si v kategorii 35 až 39 let doběhla pro bronz.
Jednalo se o tři extrémní překážkové závody ve dvou dnech. „Podle toho soudím, že když začnu trénovat, tak by to mohlo jít,“ podotkla závodnice, která v minulosti už atletiku zkoušela.

„Jako dorostenka jsem běžela patnáctistovku, tři kiláky a přespoláky. Jenže pak mě chytly motorky, čtyřkolky a randění a byl s tím konec. Teď jsem se asi zbláznila, k atletice se vracím po dvaceti letech. Doma se mi smějou, ale když se do něčeho pustím, tak se nevzdám.“