Nebyla to jen slova do větru – nejúspěšnější český účastník Aleš Loprais po návratu potvrdil, že tentokrát to bylo opravdu na hraně. „Už je to na hranici únosnosti. Dál už organizátoři asi jít nemůžou," povídal osminásobný účastník legendární rallye, který tentokrát dojel v kategorii kamionů se svou Tatrou jménem „Královna" na celkovém šestém místě.

Jak jste s letošním Dakarem spokojený?
Mám vždycky heslo, které se ne každému líbí, že čtvrté místo rovná se téměř nedojet a druhý v pořadí je první poražený. Pořád chci jet na vítězství, ale na druhou stranu si myslím, že letošní výsledek je důstojný. Pro Královnu to byla letos dakarská premiéra, byli jsme několikrát na pódiu a dvě etapy jsme vyhráli. Z toho mám radost.

Je možné se v konkurenci továrního týmu Kamaz (za který jezdí i letošní vítěz Andrej Karginov, pozn. red.) a polotovárního vozu Iveco nizozemského závodníka De Rooye prosadit ještě výš než letos?
Já věřím, že ano. Bohužel je to hlavně o financích. My jsme privátní rodinný tým, který dojel první za těmi firemními giganty. Celkové umístění odpovídá naší velikosti. Když auto fungovalo, tak doslova letělo a byli jsme schopni zajíždět nejrychlejší časy. Zatím nám ale chybí technická výdrž, na to doplácíme.

Co tedy schází k tomu, abyste reálně usiloval o vítězství?
Musíme zapracovat na některých technických problémech. A jak jsem už zmiňoval, je třeba navýšit rozpočet. Aby to mělo nějaký tah na branku, tak se pohybujeme v řádu milionů eur. Tyhle peníze musím sehnat, je to běh na dlouhou trať. Účast na Dakaru je stále nákladnější. Ten rozdíl mezi firemními a soukromými týmy je obrovský, i co se týče technického zázemí a podobně. Nemůžu si dovolit jet celou dobu na hraně, protože to bych nedojel.

Hodně se mluvilo o tom, že letošní Dakar byl nejnáročnější od přesunu z Afriky. Opravdu to bylo takové „maso"?
Určitě. Pořadatelé to slibovali předem a dodrželi to. Bylo to vidět na tom, kolik posádek odpadlo, bylo jich opravdu hodně. Byl to nejtěžší ročník, který jsem kdy absolvoval. Organizátoři to dotáhli do extrému, k tomu maratonské vzdálenosti, výškové rozdíly a také enormně vysoké teploty.

Vy jste navíc odřídil celou rallye včetně dlouhých spojovacích úseků sám…
Souviselo to s tím, že v roce 2012 usnul za volantem můj spolujezdec a havaroval. Tak jsem si řekl, že si to radši pokazím sám. (úsměv) Bylo to ale hodně na hraně. Kvůli teplotě, která byla často přes 45 stupňů Celsia, jsme do auta přidávali větráky, poléval jsem se vodou, pil jsem energetické nápoje. První čtyři dny jsem vůbec nespal.

Co vás čeká nyní?
Teď se chci hlavně pořádně vyspat. V hlavě už ale pomalu mám další ročník, chci udělat všechno pro to, abychom skončili mezi prvními třemi.