„Když to řeknu na plnou pusu, tak jsem v některých momentech musel riskovat. Někdy rozhodují milimetry. Já mám natrénovanou tisícovku kilometrů, ale špičkoví motocyklisté jich ročně najedou padesát tisíc. Byly tam horký momenty, párkrát to bylo na hraně možností,“ vyprávěl čtyřiatřicetiletý Martin Michek, člen týmu týmu Orion-Moto Racing Group, který dojel jako nejlepší závodník bez tovární podpory.

Myslíte, že by vyjádření o riskování ráda četla vaše manželka?
Domnívám se, že o tom neví a že se to k ní snad nedostane… Když jsme spolu vždycky po etapě telefonovali, říkal jsem, že je všechno v pořádku a že jedu hlavou. Stejně ale asi tuší, že když sednu za řídítka, jdu do toho jako blázen po hlavě.

Jak hodnotíte jedenácté místo?
Myslím, že jsme přivezli solidní umístění. K desítce nebylo daleko, chyběly čtyři minuty, což je málo, ale i hodně. Celkově jsem s jedenáctým místem spokojený. Náš tým udělal maximum pro nejlepší výsledek.

Je možné, že byste se někdy mohl stát členem továrního týmu?
Šance umírá vždycky jako poslední… (pousměje se) Každý sportovec se chce vyšplhat na nejvyšší stupeň a poznat maximální kvalitu. Jet s nejlepší technikou je samozřejmě můj sen.

V čem spočívá výhoda továrních stájí?
Kromě toho, že ti kluci mají natrénováno ohromné množství kilometrů, disponují tovární týmy takřka neomezeným budgetem a mnohanásobně větším počtem náhradních dílů. Mechanici v bivaku závodníkům třeba přestaví celou motorku.

Dakar 2023 je považovaný za jeden z nejtěžších. V čem to bylo ve vašem případě?
Motocyklistům dělaly největší problémy teploty, které se blížily nule, a častý déšť. Jezdili jsme v obrovských kalužích a lagunách. Oproti jiným závodníkům nejsme nijak zakrytí, a to, co nám letos přichystala příroda, bylo fakt drsný. Před všemi soupeři na dvou kolech smekám klobouk. Nebylo vůbec nic snadného být pořád mokrý a vůbec všechno ustát.

Zažil jste nějaký kritický okamžik?
Letošní Dakar byl velmi vysilující. Hlavně psychicky a v nepříznivých klimatických podmínkách bylo kritických okamžiků víc. Párkrát jsem si říkal, kurňa, že já radši neležím na gauči a nedívám se na to v televizi. Jenže já jsem nastavený tak, že mám svůj cíl a co chci dokázat. Převládá u mě srdce bojovníka a sportovce.

Jak hodnotíte gesto slovenského jezdce Štefana Svitka, který vás v předposlední etapě dotáhl na laně s nepojízdným strojem k mechanikům?
Tady zavládl pravý duch Dakaru. Sice proti sobě závodíme, bojujeme o vteřinky, ale jsme i jedna velká parta. Štefan se zachoval skvěle a patří mu velký dík.

V jakém stavu je váš kotník, který jste ve dni volna usilovně léčil a oteklou končetinu pak pracně dostával do boty?
Mechanici museli botu opravdu hodně roztáhnout, abych se do ní nasoukal. Kdyby se to nepovedlo, nemohl bych odstartovat do druhé poloviny Dakaru, a tím by pro mě soutěž skončila. Teď mám nohu zafixovanou a aby se rychleji hojila, budu pár dní chodit s berlemi.