Václav Milík, který měl extra náročný víkend, se třemi závody, dokonce považuje postup do polské Ekstraligy jako větší úspěch než druhé místo v tomto nejstarším závodě v Evropě.

V pátek pozdě večer závodil v Pardubicích ve čtvrtém a zároveň finálovém závodě mistrovství Evropy jednotlivců. V těžké konkurenci obsadil předposlední místo. Pořádně se ani nevyspal, aby se vydal směr Zielona Góra. V tomto polském městě pomohl protlačit své Krosno do nejvyšší soutěže družstev. Zase téměř bez odpočinku se navrátil do Pardubic, kde usiloval o svou druhou zlatou – stříbrnou přilbu. O jednu příčku na ni nedosáhl. Po předloňském bronzu tak zkompletoval tak svoji medailovou sbírku. Nadšení z něj ale netryskalo. Naopak.

„Zlatá přilba je jenom o prvním místě. Druhý nedostane nic. Peníze jsou tady stejné za poslední i první místo. Akorát za první je helma a motorka. Být kousek od vítězství je akorát tak k vzteku. Raději bych skončil pátý než druhý,“ tvrdí Milík.

Zlatou přilbu si na hlavu posadil britský plochodrážní závodník Daniel Bewley.
Zlatou krásku si vysloužil Bewley. Milík potěšil domácí příznivce druhým místem

Nerozmyslí si to a nebude na Zlatou přilbu v roce 2022 vzpomínat s odstupem času pozitivněji?

„Věnec jsem hned zahodil divákům a za dva dny už nebudu vědět, že jsem závodil celý víkend,“ podotýká.

Přitom by mohl být rád, že se do velkého finále vůbec dostal. Vždyť ve své čtvrtfinálové i semifinálové skupině to měl silně nahnuté. V obou případech postupoval jako poslední možný.

„Je to vždycky o štěstí. Na Zlaté je to hrozný boj dostat do finále. Udělali jsme pak hodně velké změny. Viděl jsem, že už tu poslední semifinálovou jízdu mi to jede pěkně.

Nejhorší startovní pozice

Odmítá tvrzení, že by se mu nedařilo.

„Mně se dařilo, pouze jsem vyfasoval blbý startovní pozice. To bylo celé. Když jsem dostal dobrou, tak jsem vyhrál,“ vysvětluje pardubický plochodrážník.

A jeho slova jsou pravdivá. Z první, tedy vnitřní dráhy ovládl první čtvrtfinálovou i třetí semifinálovou jízdu, kdy už mu šlo o krk. Naopak ve druhé čtvrtfinálové a první semifinálové musel na pětku a dojel poslední. Vrcholem pak bylo finále. Podle předem daného klíče na něj jako na nejhoršího z postupujících zbyla ta u mantinelu.

„Jasný hendikep. Taková startovní pozice je nejhorší. Věděl jsem, že půjdu ze šestky, tak jsme ještě před finále udělali velké změny na motorce. Abych mohl i z horší startovní pozice dobře odstartovat. To se mi také povedlo, byl to hezký závod, ale se špatným koncem,“ krčí rameny Milík a dodává: „Mrzí mě to, protože jsem byl rychlejší než Bewley. Ale nebylo ho kudy předjet, protože mu stačilo držet lajnu. Mohla za to i na Pardubice nezvykle tvrdá dráha.“

Převoz zlaté přilby z klenotnictví Lejhanec na plochodrážní stadion ve Svítkově.
Zlatá přilba putuje z klenotnictví na plochodrážní stadion ve Svítkově

Jediným jeho přemožitelem, tedy ve velkém šestičlenném finále, se tak stal Daniel Bewley z Velké Británie. Potvrdil roli černého koně, na kterou ho paradoxně Milík před letošním ročníkem pasoval.

„Bewley má tuhle sezonu strašně dobrou. Vyhrál dvakrát závody Grand Prix. Ale rychlejší než já ve finále nebyl. Věřím tomu, že kdybych měl já jedničku, tak jsem mu ještě ujel.“

Z bohatého víkendu mu tak zůstanou příjemné jen vzpomínky na Polsko.

„Návrat Krosna do extraligy je pro mě obří úspěch. To mě vlastně živí. Zase se budu moct vyvíjet. Teď jsem neměl dobré roky. V Krosnu jsem se zvedl a určitě tam s nimi hodlám zůstat. A v extralize soupeřit s těmi nejlepšími. Na Zlaté bylo spoustu závodníků z polské extraligy, kteří se nedostali ani do finále,“ naráží Milík na fakt, že o cennou trofej usilovala trojice z vylučovacích jízd.

Nejhezčí závod

Nemohla být česká jednička v neděli při Zlaté přilbě z plochodrážního kolotoče už unavená?

„Dneska jsou všude takový dráhy, že to zvládne každý. Dříve člověk potřeboval i sílu. Dráhy byly hluboké, dalo se na nich pořádně předjíždět. Dneska jsou všude tak tvrdé, že se to dá jezdit jednou rukou,“ vyloudil úsměv Milík.

A pookřál při čerstvé vzpomínce na atmosféru. Tím, že postoupil jako jediný z českých závodníků do semifinále měl diváky jenom pro sebe. A ti mu to společně s neúnavnými moderátory dávali patřičně najevo. Kolik je sportovců, aby se kvůli nim spustila mexická vlna a jejich jméno bylo po hromadném pokřiku slyšet až na sídlišti v Polabinách a možná ještě dál…

„Diváci byli suproví, jako vždycky, když je tady Zlatá přilba. Tohle je asi nejhezčí závod na světě. I co se týče fanoušků. Co tady se děje… Každý, ví proč sem jezdí. Každý ten závod zná. Ví, co do toho dát. Není to jako závody Grand Prix. Tady dělají spíkři všechno proto, aby aplaus byl,“ děkuje Václav Milík na dálku všem svým podporovatelům.

Glosa Zdeňka Zamastila

Být druhý? Co by za to jiní dali…

Druhé místo mě nezajímá… Jsou odvětví a soutěže, kde sportovce přitahuje pouze vítězství. Jedním z takových je fenomén s názvem Zlatá přilba. Rozdíl mezi tím, jestli si jezdec posadí na hlavu krásku z ryzího stříbra, anebo se na ni závistivě dívá z nižšího stupně, se dá přirovnat k cestě do New Yorku letadlem a lodí. V prvním případě trvá devět hodin a po oceánu osm dní. Alespoň takto podobně to má česká plochodrážní jednička Václav Milík. Po své srdcovce dával najevo, jak je zklamaný. Sport je stejně jako život plný paradoxů. Diváci totiž byli jako u vytržení. A co by za to dali jiní sportovci!