Osm a půl kilometrů a sny zapomenuty

Byla to nejdivočejší jízda mého života. Ostatně není divu, když mě po mosteckém autodromu vozil čerstvý český šampion v okruhových závodech.

Stříbrného krasavce Audi R8 jsem mlsně obcházel celý den. Když se přiblížila hodina H, od stříbrného sportovního klenotu jsem se nehnul.

A pak to přišlo. Do vozu usedl závodník Tomáš Kostka a lidé z týmu BRT ukázali na mě.

„Jedete první,“ zněla ta rajská slova.

Uvelebil jsem se v kokpitu a těšil se na adrenalinový zážitek.

S helmou a bez brýlí

Z poklidu mě ale záhy vyrušily instrukce. „Dejte si opěradlo ještě níž,“ zněla rada, díky které jsem se rázem ocitl skoro v leže.

Už už chtěl Tomáš vyjet, když se otevřely dveře na mojí straně a vynořila se v nich přilba. Stříbrná, ladila k vozu.

Jenže zkuste si nasadit helmu v autě, které má na výšku 125 cm. Vystrčil jsem hlavu ven, sundal brýle a nasoukal se do přilby.

„Brýle si radši nenasazujte,“ zněla další rada. Trošku jsem znejistěl, položil své „druhé oči“ do středového panelu pod řadící páku.

„No co, aspoň toho tolik neuvidím a nebudu se tolik bát,“ řekl jsem si v duchu.

Jenže to jsem už byl přikovaný v sedačce a proklínal toho „dobrého muže“, který mi ji posunul dolů. Díky tomu jsem nemohl nahmatat opěrku ruky a držel se všeho, co mi právě přišlo pod ruku.

Levá, prává, levá. Tomáš sekal jednu zatáčku za druhou.

Burácející kolotoč

A mně pořád nebylo jasné, jak můžeme být venku z té druhé, když ještě moje tělo nestačilo strávit tu první.

A je tu druhé kolo. Před šikanou na konci cílové roviny se Audi řítí rychlostí 205 km/h. A na pár desítkách metrů téměř stojíme. Šílené.

A další šílenství přichází. Zadní část auta mírně ustřelila v táhlé zatáčce. „To přece nemůže vybrat!“ honí se mi v hlavě.

Jenže řidič s bravurou míří do další šikany. A jako „bonus“ ještě přidal jízdu po drncajícím obrubníku.

Je konec legrace, míříme zpátky do boxů.

„Tak co, dobrý?“ ptá se Tomáš Kostka a přes průzor helmy tuším výraz smíška. „Bylo to super. Ale v druhém kole to nějak ustřelovalo, co?“ ptám se zkoumavě.

„Kdepak, to bylo schválně,“ zní odpověď mladého závodnického lišáka. Chtěl jsem mu říct něco od plic, jenže vyplavený adrenalin dělá své a já se jen usmívám.

Audina se skřípěním zastavila v boxech a ejhle: kde jsou moje brýle?

Vyděšený Tomáš je našel pod plynovým pedálem. Až tam doputovaly při divoké jízdě ze strany na stranu.

Na rozloučenou podávám 23letému závodníkovi ruku. „Už nechci být automobilovým závodníkem,“ se smíchem pohřbívám svůj dětský sen.

Ale ta pekelná jízda opravdu stála za to!