Ta spolu s navigátorkou Lucií Engovou si v premiéře dvoutýdenní motoristickou soutěž v Saúdské Arábii náramně užily. Avšak obě ženy (a současně s nimi i lidové vozítko vyrobené v roce 1979) se v pouštních terénech měly co ohánět.

„Představovala jsem si, že to bude drsný a nikoliv projížďka po venkovských cestách. Možná někdo říkal, že si dvě holky vyjely na výlet a něco si tam po cestičkách odjezdily. Já jsem ale předem věděla, že to pro nás s motorem o malém výkonu žádný výlet nebude,“ začala své vyprávění Bára Holická.

Když písek i smrkáte…

Jenže už v první etapě vyšlo najevo, že to není drsná, ale spíš brutální zkouška. „Teprve tam jsem si udělala představu, na čem se dá jezdit. Třeba že existuje deset odstínů písku,“ smála se. „Každý je jiný. Jinak měkký a jinak sypký. Zjistila jsem, že všechny kameny nejsou stejný a že se dá jezdit po skále. Všechno se střídalo. Prostě to byl masakr.“

Účastníci, kteří v kategorii Klasik, startovali v minulých ročnících se shodovali, že letošní ročník byl nejtěžší. „O to víc jsme se musely dávat dopředu a promýšlet, jak pojedeme. Když šlo do tuhého, tak ve větším autě stačilo přidat plyn. To u nás nešlo, protože jsme jeli naplno furt. Bylo potřeba číst terén a koukat před sebe, abychom nevlítli do nějaké díry. V zásadě jsme ale Dakar zvládly,“ vykládala.

Na dakarském vítězství má velký podíl rodinný klan Macíků ze Sedlčan
Cesta Macíků na vrchol. Od lízy v kopřivách až k bezvadnému Čendovi

Zatímco Bára je do všeho hrr, Lucka je spíš kliďas, takže se v kachní kabině doplňovaly. K nim patřil i mechanik Tomáš Neruda, který zná citroëny do posledního šroubku. „Řekla bych, že jsme si sáhly na dno sil. Roli hrála psychika, hromadila se únava a vyčerpání ze spousty kilometrů v autě. To se mísilo s beznadějí, když jsme zapadly a musely se vyhrabat, což obnáší hodinu kopání,“ líčila.

Zdroj: se svolením Barbory Holické

A při tom vítr fouká do obličeje všudypřítomný písek. „Písek máte všude, zaleze do všech děr. Písek plivete, písek smrkáte. Kolikrát jsem si říkala, že už dál nechci, ale když jsme se vykopaly, na všechno zapomenete, energie máte milion a drandíte dál. Je to jako akumulace baterek. Chvilku jsou úplně vyždímaný, ale pak zase plný,“ přirovnala.

Každý se divil, že trasu projely

Od týmu Ollie Roučkové Czech Samurais, měla „kachní“ dvojice propůjčený náklaďák. Spát mohly v něm nebo ve stanu. To se různě měnilo podle toho, jaké bylo vedro. „Jiná možnost než stan nebyla ve dvojetapě Chrono 48. Ta však byla pro kategorii Klasik pojatá jinak než ve velkém závodě, protože do velkých dun starší vozidla nemohla.“

Přiznává, že oproti soutěžní Rallye Dakar se kategorie Klasik jede méně náročným terénem, ale vesměs se jedná o pískové etapy. „Raději, než abychom uvízly a nechaly se odtáhnout na laně, jsme kachnu otočily a řešily, jak se nejlépe dostat do bivaku, aby se ráno zase pokračovalo,“ vysvětlila Holická. „Nebyli jsme jediní, kdo to bral oklikou.“

Citroëny 2CV alias kachny startovaly v Rallye Dakar už čtrnáctkrát. Ale až nyní (i když v kategorii Klasik a navíc se dvěma Češkami) se jedna dostala do cíle. „Musím říct, že to mělo neskutečný ohlas. Zvrhlo se to ve strašný kachní šílenství. Předem jsem oslovovala komunity po celém světě, že nás mohou podpořit, ale nikdo na to zvlášť nereagoval,“ vyprávěla.

Tomáš Hovorka - Dakar 2024
Loni mechanik, letos navigátor. Zážitky jsou intenzivní, říká Hovorka o Dakaru

„Pak trochu zapracoval francouzský nacionalismus. Dakar je francouzský závod a jely jsme s francouzským autem. Pořadatelé o nás natočili krátký filmek a ten se rozšířil do celého světa. Najednou nám psali fanoušci z Chile, Argentiny, Austrálie, Kanady a samozřejmě i z Evropy. Španělé, Portugalci a Holanďané, to jsou taky kachní blázni,“ jmenovala.

Nejdřív to bylo jen o tom, že na Dakar přijely dvě holky, ale kachní šílenství prý nastalo ve chvíli, kdy začaly dojíždět. „V bivaku si nás všichni prohlíželi, fotili a mávali nám. Vyptávali se, jestli to je opravdu dvojkolka, zda tam nemáme pohon na čtyři kola? Každému jsme to vysvětlovaly a dotazy se týkaly i motoru o síle 35 koní a objemu 650 ccm,“ popisovala Holická.

Každý se divil, že jsme to projely. „Našly jsme si cestičky, odpovídaly jsme. Sice nám to to trvalo o hodinu a půl dýl, než rychlým autům, ale vždycky jsme přijely. Cílem byl nevzdat. Když jsme nemohly vyjet kopec, tak nás na laně vytáhl kamion. Pak jsme zase pokračovaly,“ popisovala.

Nejdřív musí splatit úvěr

Zájem, který Barbora a Lucie svým vystoupením vzbudily, se dá využít v dalších týdnech. „Plánujeme besedy. Je o ně zájem. Náš příběh očividně zaujal. Až se vrátí auto, uspořádáme nějakou kachní vítačku a mejdan. Vyjde i kniha.“

Samozřejmě se v této souvislosti nabízí, jestli se myšlenky Barbory Holické a Lucie Engové už upírají k Rallye Dakar 2025. „Tím jak nás to bavilo a jak jsme cítili podporu fanoušků, kteří v tom byli s námi, tak nás to nabudilo, aby to nebyl jen první a zároveň poslední Dakar. Splnily jsme si sen, ale chtěly bychom pokračovat. Viděly jsme, že to má smysl,“ povídala.

Martin Koloc se svojí dcerou Aliyyah v cíli Dakaru
Teenagerka na Dakaru obstála. Z Aliyyah roste lídr týmu, říká šéf Buggyry Koloc

„Máme informace i z rodinných kruhů, že se jim ozývali lidé, kteří prý Dakar nikdy nesledovali, ale teď prý seděli u televize a čekali až ukážou ty holky a řeknou, jak jsou na tom. Možná jsme tím nějaké lidi přivedly k motorsportu. A asi i ženské,“ tvrdila.

„To je super a také trochu i závazek, že by stálo ta to tenhle pokus zopakovat. Samozřejmě je hrozně brzo říkat, jak by to mohlo vypadat. Letos to bylo o dojetí a příště bychom už třeba mohly zabojovat o nějaká čelnější místa. Uvidíme, důležité bude, jestli se nám něco takového podaří ufinancovat. Na letošek jsem si vzala úvěr. Ten musím nejdřív splatit. Nerada bych zbankrotovala,“ dodala.