„Tentokrát to pro mě byla velká neznámá. Věděla jsem, že máme výbornou mašinu, ale nevěděla jsem, co zvládne. Teď už vím, že je to spiderman, všude se vyškrábe,“ vykládala po návratu z Peru, kde si v kategorii Side-by-Side vysloužila ovace za 20. místo.

Větší radost než loni

Zvládla nástrahy pouště a se spolujezdcem i technické závady, kterým se v extrémních podmínkách nikdo nevyhne. Výsledek jí udělal větší radost než loňské 26. místo mezi čtyřkolkami.

„Je bombastický a říkám to hlavně proto, že jsme měli na přípravu málo času. Na postavení auta byl jen měsíc. Jsem pyšná na tým, že zvládl šibeniční termín. Dan bydlel měsíc na dílně,“ prozradila čtyřiatřicetiletá jezdkyně týmu Moto Racing Group.

„Volantu už zůstanu věrná. Je hezčí než řídítka. Zpátky už nechci,“ naznačila další dakarské směřování. Rozdíl jízdy na čtyřkolce a v bugině je podle rodačky z Děčína značný. „Na čtyřkolce je možné se na duně rozhlédnout, ale v autíčku je člověk přikurtovaný, výhled má omezený. Musela jsem se naučit, že toho moc neuvidím.“

I když své vozítko chválí, překonávání dun ji stálo spoustu sil. „Přišlo mi, že to jsou ještě větší paneláky, než co pamatuju ze čtyřkolky. Ale měla jsem štěstí, že jsem se mohla připravovat v Dubaji. Trénovala jsem duny s Martinem Prokopem a hodně se přiučila. I tak to ale není příjemný pocit, když moc nevíte, kam jedete.“

Jízdu s navigátorem si pochvalovala. „Dodávali jsme si odvahu. Hlavně v noci. Člověk skoro nevidí, co ho čeká o pár metrů dál, a museli jsme jet pomalu. Já se potmě bojím, takže bylo fajn, že jsme jeli spolu,“ pokyvovala blonďatou hlavou.

Žádná ponorka prý v posádce nenastala. „Dobře jsme se doplňovali, všechno společně prožívali a kolikrát se při přejezdech našel čas i na vtipkování. Samozřejmě jsem slyšela i štengrování: mohla bys jet rychleji, nejezdi na holčičku, takhle se neparkuje,“ smála se.

Kombinéza kousala

Když projevila přání, že by zastavila na čůrání, dostala zamítavou odpověď. „To mě teda naštval, když zavelel: Jede se dál, stavíme až za sto kilometrů… Ale Dana za nikoho nevyměním. Sedli jsme si, máme zažité zvyky, a pokud seženeme prostředky, chceme jet znova. A už nechci být vzadu, láká mě dojet v desítce.“

Radost z úspěšně absolvované maratonské soutěže jí nezkazila ani prohraná sázka, kvůli níž absolvovala cestu domů v kombinéze.

„Někdy v šesté etapě jsem prohlásila, že když projedeme cílem, tak domů poletím v závodnickém úboru. Jenže to jsem netušila, že když pod ním nebudu mít originální prádlo, bude to strašně kousat. Sice bych v letadle neshořela, ale svědí mě to ještě teď,“ oklepala se.