Do horského terénu vjedou tentokrát brzy. Už 4. ledna začne ve 3. etapě trasa stoupat a vrcholy And se začnou přibližovat. Vysoká nadmořská výška způsobuje netrénovanému člověku únavu, stav se dá přirovnat ke kocovině, reakce jsou zpomalené a hůř se dýchá i soustředí. To není právě ideální pro divokou jízdu. Extrém by nastal ve chvíli, pokud by došlo k defektu a bylo potřeba vyvinout fyzickou sílu. Proto dakaristé řešili, jak se na extrémní podmínky připravit.

Jednou z možností byl spánek v kyslíkovém stanu. Ten používali kamionista Aleš Loprais nebo motorkář David Pabiška. Spát se v něm má minimálně tři neděle a nejdůležitějších je posledních deset dní před odjezdem.

Vše o novém ročníku Dakaru čtěte ZDE

Prvně jmenovaný měl z předchozího ročníku na nedostatek kyslíku nepříjemnou vzpomínku. „Kvůli poruše jsme zůstali sedmnáct hodin trčet ve čtyřech kilometrech a nebyla to žádná sranda. Proto jsem každý den uléhal do stanu, abych si zvykl na výšky kolem 3500 metrů," vyprávěl pilot tatry ze stáje Buggyra.

Přítelkyně ze stanu raději utekla

Hypoxický trénink není žádná novinka. Svého času ve stanu nocovala běžkyně na lyžích Kateřina Neumannová, tato technologie se využívá i v cyklistice, biatlonu a řadě dalších sportů. „Jedná se o hermeticky uzavřený přístřešek s přívodem kyslíku, v němž se navozuje prostředí, jaké nás čeká v Andách. Začátek nebyl moc příjemný, ale postupně jsem si na omezené množství kyslíku zvykal. V poslední době mi tam bylo dobře. Spal jsem jako zabitý," popsal své pocity Loprais.

„Používal jsem stan, který poskytoval určitý komfort. Má několik možností a velikostí. Dá se upravit na spaní pro jednoho, ale může se z něj stát i letiště pro dva. Měsíc se mou spala přítelkyně, ale když jsem navýšil metry, tak se jí to přestalo líbit a nechala mě tam samotného. Ve stavu nad 3000 metrů je cítit tlukot srdce," vykládal Pabiška.

ČTĚTE TAKÉ: Šestinásobný vítěz Dakaru Loprais: Už jsem si těch snů splnil hodně

Prokop se zoceloval v Denveru

Souběžně s nocemi v hypoxickém stanu rozšířil přípravu o dýchací cvičení s kyslíkovou maskou. Tím tělo trénoval na výrobu hemoglobinu, který obstarává transport kyslíku z plic do tkání.

„Člověk musí být v klidovém režimu. Nejlepší je ležet v posteli a při tom se střídavě dýchá omezené a normální množství vzduchu. Dělal jsem to druhý rok. Když se poprvé jely výšky, nešel jsem do toho, ale málem jsem tam zhebnul. Od té doby se na velehory připravuju," dodal nejzkušenější český motocyklový vytrvalec.

Někteří závodníci zvolili odlišnou metodu aklimatizace. Jediný český zástupce v kategorii terénních automobilů Martin Prokop strávil tři týdny na soustředění v Denveru. „Hledal jsem místo, kde bych byl 24 hodin ve velké výšce. V Evropě jsem ho nenašel, a proto jsem zvolil Colorado. Cílem bylo připravit se tak, aby hory nebyly handicap. Když je mi blbě, tak se nedá pořádně řídit," uvedl Prokop.

NEPŘEHLÉDNĚTE: Šéf Autoklubu Šťovíček: U kamionů na Dakaru doufám v nejvyšší mety

Budou zkušenost z Afghánistánu stačit?

Kamionista stáje Big Shock Racing Martin Macík konzultoval situaci s lékaři i s horolezcem Márou Holečkem a se svým navigátorem Františkem Tomáškem vyrazili do italských Alp, kde trávili čas běháním na sněžnicích.

Jejich týmový kolega a dakarský nováček v kategorii motocyklů Lukáš Kvapil spoléhal na zkušenosti profesionálního vojáka. „Během mise v Afghánistánu jsem absolvoval plnou zátěž v terénu nad 3000 metrů a zvládl to bez větších komplikací. Doufám, že na Dakaru to půjde stejně hladce," prohlásil.

To zkušený Josef Macháček ohledně vysoké nadmořské výšky neřešil nic. „Nikdy jsem potíže neměl, a proto jsem do žádného stanu nelezl. Může se mi to vymstít, ale věřím, že to zvládnu bez speciální přípravy. Nevezu s sebou ani bombičky pro případ nouze. Budu muset pořád jet a jet," dodal nezmar na čtyřkolovém motocyklu.