Dakar je pro Saúdskou Arábii výkladní skříní a velkou reklamou. Zároveň tam ale i přes určité „tání“ panuje tuhý režim a jen těžko si lze představit, že by tam – navíc i za přísných organizačních opatřeních – mohl někdo spáchat teroristický čin.

To v minulosti se to kolem dakarského konvoje různými ozbrojenci jen hemžilo. I Češi zažili, jaké to je, když na ně míří ozbrojenci. Šlo jim o holý život a kvůli teroristické hrozbě byla nejnáročnější motoristická soutěž v roce 2009 přesunuta do Jižní Ameriky.

Dakaristé si změnu pochvalovali a trefně to tehdy vystihl Josef Kalina. „Jihoameričané Dakar hltají. Sledují nás davy fanoušků a každý se s námi chce vyfotit. To je rozdíl proti Africe. Tam každý chce, abyste mu dali svůj foťák,“ zmínil legendární navigátor přístup obyvatel dvou světadílů.

Už se loučili se životem

Vraťme se ale ještě do „divokých devadesátých let“, konkrétně do roku 1998, kdy se jelo na trati Paříž - Granada - Dakar a nedávno zesnulý Karel Loprais získal čtvrtý ze svých šesti triumfů. Na jednu hrozivou událost před čtyřiadvaceti lety se už ale trochu zapomíná.

Kromě Lopraise (ve voze zvaném Puma s ním seděli Radek Stachura a Jan Čermák) byli v závodě ještě další dva kamiony Tatra. Jedna posádka jela ve složení Milan Kořený, Martin Kahánek, Jaroslav Lamač a druhou trojici tvořili Bedřich Sklenovský, Petr Hamerla a Tomáš Tomeček.

Při večerním dojezdu deváté etapy do Taoudenni v Mali vypadalo všechno jako obvykle. Kopřivnické vozy jely za sebou v dohledné vzdálenosti. Jenže ve stoupání se jim v jednom nepřehledném místě postavili do cesty zakuklenci s kalašnikovy v rukou. Po prvním voze dokonce začali pálit a rozstříleli mu pneumatiky.

„Zastavili jsme a v tu ránu nás obklíčilo pět banditů. Vyskočili jsme z auta se zdviženýma rukama a odvedli nás stranou. V tu chvíli nevíte, jestli ty kroky jsou to poslední, co v životě děláte,“ vyprávěl po návratu Sklenovský.

„Dodnes mi při těchto vzpomínkách naskakuje husí kůže. Nikdy nevíte, co tyhle lidi napadne. Zda vás nechají žít, nebo zmáčknou spoušť,“ pokračoval v líčení dramatických okamžiků.

Odzbrojil velitele banditů

Chvíle to musely být děsivé. „Nepochyboval jsem, že je to náš konec. Pomalu jsem se loučil životem,“ sdělil později Jaroslav Lamač, který byl zajatý o kus vepředu s první posádkou. Protože se ale jako jediný domluvil francouzsky, chopil se role vyjednavače.

„Vytipoval jsem si velitele a snažil se mu vysvětlit, že Češi nejsou jejich nepřátelé,“ vzpomínal. Pak se však rozhodl vzít věci do vlastních rukou. „Jejich šéf nebyl moc velký a podařilo se mi ho nečekaně odzbrojit. Držel jsem před sebou a byl jsem připravený ho zneškodnit,“ popsal chladnokrevný čin dobrodruh, který v roce 2011 utrpěl při nehodě v Argentině těžké zranění.

V jeho důsledku lupiči znervózněli, ale zároveň došlo vyřešení patové situace. Češi se dozvěděli, že jim nechtějí ublížit, ale že si odvezou jejich auta. Tím však Lamačův výstup neskončil. Jelikož druhá trojice stála o kus dál ve tmě, vydal se hrdina i se zneškodněným vůdcem bandy jako rukojmím hledat parťáky a naštěstí je našel v pořádku.

Pak už všechno směřovalo k jedinému cíli. Co šlo, to pouštní lapkové přeložili do Sklenovského neporušeného kamionu, a tatrovákům sebrali všechny osobní věci. Dokonce se museli vysvléknout do spodků. Zůstali tak stát nazí u nepojízdného vozu. Teprve po pár desítkách minut se ze tmy vynořilo terénní vojenské vozidlo.

Děsivý případ se šťastným koncem se nedá se zraněním nešťastného Francouze Boutrona srovnávat. Zapadnout pouštním prachem by ale neměl.