Jako jediný Čech nakoukl do mistrovství světa formule 1, startoval v americkém seriálu IndyCar. Kromě toho byl několikrát účastníkem slavného závodu 24 hodin Le Mans, zúčastnil se seriálů F3000, A1 GP, nebo FIA GT Championship.

Své řidičské umění prokazoval i za volantem soutěžního automobilu. Nyní v kategorii prototypů prožívá se stájí Buggyra debut v Rallye Dakar.

Během volné soboty si liberecký rodák našel v bivaku čas, aby zodpověděl na otázky Deníku.

V posledních týdnech jste se o Rallye Dakar dozvídal od přímých účastníků, ale člověk vždy dojde k poznání, až když to pozná na vlastní kůži. Jaký je tedy Dakar?
Je to hodně podobné, co jsem slýchával z vyprávění. Hlavně je to ale nádherné dobrodružství. A bolí to.

Nebylo toho napoprvé moc najednou nová soutěž a auto, neznámý terén i na poslední chvíli nový navigátor?Samozřejmě bylo, ale mám za sebou třicet let závodění ve všem možném. Jezdit v terénu a poslouchat navigátora mi nedělá potíže. Na to jsem zvyklý z klasických automobilových soutěží. Jiné je to v tom, že jsem nic podobného jako Dakar nezažil. Třeba před 500 mil Indianapolis jsme tam měsíc jezdili po oválu, byl čas si na to zvyknout. Také srovnání se čtyřiadvacetihodinovkami moc nesedí, protože to netrvá čtrnáct dní.

Jak jste si sedli s navigátorem Vlastimilem Tošenovským, který už měl dakarské zkušenosti, řídíte se jeho radami?
Bez problémů. Poprvé jsme se spolu svezli při shakedownu (zahřívacím tréninku pozn.red.). Oba jsme zkušení a víme, jak se přizpůsobit a sžít se. Sedlo nám to spolu od začátku a pokračuje doteď.

Existuje něco společného, když porovnáte závody formulových a sportovních vozů s pouštními etapami?
Je to adrenalin. Tady se jede v úzkém korytu mezi šutrama a na plný plyn. Není to taková rychlost jako v Indianapolisu, kde se jezdí kolem 350 kilometrů za hodinu, ale dakarských sto dvacet taky stojí za to. Na oválu víte, kam se řítíte, znáte trať do posledního milimetru a znáte všechny soupeře. Tady moc nevíte, když to valíte v koridoru mezi skalami, co stane v příštích vteřinách. Jedete podle toho, co vidíte. V tom je adrenalin obrovský stejně jako ve formuli.

V prvních dvou etapách vás potkaly technické trable a dojížděli jste za tmy. V čem byly tyto vypjaté okamžiky pro vás jako nováčka Dakaru náročné?
V ničem. Protože to bylo pro mě nové, bral jsem to tak, že závady se mohou stát. Jen jsem přemýšlel, jak bych se jim mohl vyhnout, kdybych jel jinak. Časové ztráty na mě neměly žádný vliv, protože jsem byl na každou etapu napumpovaný stoprocentním soustředěním.

Další dny jste se již dostali do tempa a zajížděli velice slušná umístění, bral jste to tak, že se karta začíná obracet?
Spíš jsem to bral tak, že si na auto víc zvykám. Podařilo se ho vyladit a my mu přizpůsobili své schopnosti. Každá etapa je nové poznávání a dobrodružství, pokaždé jedu jiný závod. Je to první Dakar a říkali jsme si, že budeme sbírat zkušenosti. A že jsme ztratili nějaké hodiny? Tak to je Dakar. Sice by bylo pěkné jet na celkové umístění, nebo na nejlepšího nováčka, ale budeme se pokoušet uspět v jednotlivých etapách.

Potkal jste se v bivaku s nějakou známou tváří ze své bohaté motoristické minulosti, nebo šlo o setkání s úplně neznámým světem?
Pár známých jsem tu potkal z okruhového závodění. Například z jednoho bývalého týmu jsem se znal s rallyeovým šampionem Sébastienem Loebem. No a samozřejmě se všemi Čechy. S některými jsem se musel nejdřív seznámit, ale už jsme členy jedné rodiny. (usmívá se). Tím pádem to pro mě není úplně cizí prostředí.

Stačíte sledovat výsledky kolegů z týmu a dalších Čechů, je čas s někým „od vedle“ prohodit pár slov?
Sleduju. Nejvíc fandím našemu týmu, ale v podstatě všem Čechům. Přeju si, aby dojeli ve zdraví do cíle. Kromě společného letu do Saúdské Arábie jsem ale neměl moc příležitostí si s někým povídat. Po příjezdu do bivaku to moc nejde, ale během dne volna jsme se sešli.

Nyní se Dakar přehoupl do druhé poloviny, jak jste prožil volný den?
Protáhl jsem si spánek. Vzbudil jsem se skoro v deset hodin. (směje se) Jinak to byly hlavně rozhovory a další mediální povinnosti.

Do konce maratonu zbývá týden, jak jste na tom se silami?
Samozřejmě ubývají. Cítím to na sobě. Zároveň ale od pátého dne pozoruju, že si tělo začíná na únavu zvykat a produkovat látky, aby vydrželo. Je to hodně o psychice. Když je hlava v pořádku, tělo si dá říct. Den volna taky určitě pomohl dobít baterky.

Máte na druhou půlku připraven nějaký plán nebo taktiku?
Hlavně chci dojet do cíle. Jet rychle a bezpečně. Nebude to ale vůbec jednoduché. Předposlední etapa měří přes pět set kilometrů, což je nejvíc v tomto ročníku. Bude to myslím ještě náročnější týden než ten, co máme za sebou. A maratonská etapa je další věc, kterou neznám.

Chytl vás Dakar, že se za rok budete chtít vrátit?
To je jasný. Myslel jsem na něj už pár let, ale tohle je začátek nové kariéry. Není to můj poslední Dakar, je to pořád učení. Chtěl bych víc. Být vepředu.