Část fanoušků hleděla na jeho příchod s netajenou skepsí. Jandačovi se poněkud posměšně říkalo „muž bez titulů“. Inteligentní a sebevědomý trenér dokázal se svými mužstvy hrát pohledný hokej a sbírat úspěchy v dlouhodobé části sezony, když se ale v play-off začal lámat chleba, dostavily se rozpaky a krach.

Nebylo to úplně fér hodnocení. Vždyť Jandač byl jako hlavní trenér u postupů Liberce a Českých Budějovic do extraligy. Jako asistent pomáhal Vladimíru Růžičkovi na zlatém mistrovství světa v roce 2010. Je ale fakt, že hlavně za svého působení ve Spartě nikdy nedokázal zcela naplnit očekávání. Obtížně definovatelné „cosi“ pokaždé chybělo…

"Nehroutíme se"

A přišla reprezentace. Jak se Jandač popasoval se dvěma sezonami v možná nejsledovanější trenérské úloze v zemi? Bráno ryze výsledkově byl to (další) neúspěch. Čekání na medaili Jandač neukončil. To je prostě fakt. Shodneme-li se, že český hokej má stále touhu hrát o nejvyšší příčky, tak Jandačova vláda nenabídla posun kupředu.

„Chtěl jsem se rozloučit medailí, ale nehroutíme se. Nemyslím si, že jsme odvedli špatnou práci, dali jsme do toho maximum. Realizačnímu týmu se sluší poděkovat za uplynulé dva roky,“ řekl Jandač po českém nezdaru ve čtvrtfinále MS v Dánsku.

Zmíněné dva roky byly nabité velkými mezinárodními akcemi. Začalo to na podzim 2016 Světovým pohárem v Kanadě a poměrně drsnou lekcí o rozdílu mezi českým hokejem a současnou elitou NHL. Ta ale překvapila málokoho.

Víc už bolel neúspěch na loňském MS v Paříži. Češi pod Eiffelovkou herně tápali a ve čtvrtfinále s Ruskem byli vysloveně bezbranní. Přišla lavina kritiky, kterou Jandač vnímal dost podrážděně. Nikoli naposledy hodnotil turnaj jako vlastně povedený, až na jeden (ovšem rozhodující) zápas. Negativní ohlasy si často bral osobně.

Nic by neměnil

Nejblíž k medaili měl Jandač letos na olympiádě, jenže ani tam poslední dvě utkání prostě nevyšla. Až světový šampionát v Dánsku ukázal i pozitiva. V kádru bylo hodně mladých hokejistů, kteří naznačili potenciál. Hra mužstva se oproti Paříži zlepšila. Byla rychlejší, sebevědomější. Čtvrtfinále ale opět skončilo krachem.

„Nic bych neměnil,“ hájil se Jandač. Ta slova ho docela vystihují. Dnes už bývalý reprezentační kouč dával často najevo, že pevně věří své koncepci. V alibistickém Česku to je docela sympatický rys. Zároveň ale odráží Jandačovu opatrnost a „nepružnost“, které mu po Paříži a hlavně po olympiádě v Koreji vytýkali kritici. Ne zcela bezdůvodně.

Výbornému analytikovi chyběly v klíčových chvilkách turnajů schopnost překvapivé improvizace a hokejová intuice, které u nároďáku zdobily třeba geniálního praktika Růžičku.

Na druhou stranu Jandač do týmu postupně zapracovával mládí, dával šanci řadě hráčů z extraligy. Nic lepšího k dispozici neměl. Nezklamal, ale ani z týmu nevyždímal něco navíc.