Vzpomínky na bronzové medaile z let 2011 a 2012 má český fanoušek značně mlhavé. Ani Josef Jandač na tom nic nezměnil.

„Chtěl jsem se rozloučit cenným kovem, ale nehroutíme se. Neudělal bych nic jinak. Nemyslím, že bychom odvedli špatnou práci, dali jsme do toho maximum,“ prohlásil trenér.

To se samozřejmě upřít nedá. Poslední šampionát navíc ukázal naději. Jandač se odhodlal ukázat na mladší hokejisty a světe, div se, ono to fungovalo. Nečas, Hronek či Chytil zaujali. Nabízela se spíš otázka, jestli nějaké oživení nemělo přijít už na olympijském turnaji. Nebo jestli mladé krve nemohlo být víc v Dánsku.

Kousek k účasti na turnaji chyběl Kautovi či Pyrochtovi. V současném hokeji, kde dobré bruslení je základ všeho, se takoví hráči hodí. Třeba (zkušenější) Polášek a Jordán v obraně proti borcům z NHL nestíhali.

Dá se spekulovat, do jaké míry Jandač činil z nouze, protože příval omluvenek byl letos opět vysoký. Cesta, kterou se vydal, však byla správná a ukázala českému hokeji naději. Mladíci světovému tempu nejenom stačili, oni ho chvílemi sami diktovali.

„Kluci potvrdili oprávněnost nominace. Nikdo nezklamal, naopak spousta jich příjemně překvapila,“ chválil kouč. Zároveň se však ukázalo, že u něj mladí neměli lehké pořízení. Filip Chytil chyboval se Švédskem, trenér ho pokáral v médiích a pro příští zápasy ho posadil do role třináctého útočníka.

České hokejové vysvědčeníZdroj: Deník

Na druhé straně se chtěl spoléhat na Romana Červenku. Jeho střelecké vakuum však pouze apaticky sledoval. Kapitána nechal dotrápit do konce turnaje v útoku s Faksou, nedopřál mu žádný nový impulz.

Znovu se také ukázala jedna velká slabina nástupy do utkání. Se silnějšími soupeři Češi pokaždé prohrávali, stejně jako na olympijských hrách, kde z šesti duelů museli pětkrát dotahovat. Samozřejmě ne vždy se to povedlo. Nad touto bilancí by se příští kouč měl vážně zamyslet a nějak s ní naložit, už nemůže jít o náhodu.

Co tedy turnaj ukázal? V talentech tkví naděje pro český hokej. Posun kupředu si však vyžádá ještě těžkou šichtu.