Tenhle 36letý arbitr je součástí kvarteta českých „reprezentantů“ s píšťalkou pro turnaj na Slovensku. Zkušeností má dost: v extralize odřídil již 636 zápasů.

Příprava hráčů na šampionát je pod velkým drobnohledem. Řekněte mi: jak to mají rozhodčí s vrcholem sezony?
Snažil jsem se udržovat fyzicky, doléčil drobná zranění… Nejdůležitější pro mě je být v psychické pohodě a mistrovství světa si užít.

Můžete být konkrétnějši? Chystáte se snad podobně jako hokejisté?
Ano, hlavně před startem sezony, stejně jako všichni sportovci. Trénuji čtyřikrát až pětkrát týdně, z toho dvakrát dvoufázově. V průběhu roku pak chodím tak dvakrát týdně do posilovny, abych fyzičku udržel. Cvičím spíše lehčí váhy a protahuji se, zároveň chodím s dalšími sudími z Pardubic na florbal.

Rozhodcování je vaše plnohodnotné povolání, nebo se ještě živíte něčím dalším?
Dvanáct let jsem profesionální rozhodčí. Pískání ledního hokeje je mé hlavní zaměstnání. Mám výhodu proti klukům, kteří se musí uvolňovat v práci. Spousta z nich si musí čerpat během sezony dovolenou, což jsou třeba tři týdny, o které ochudí svou rodinu. Přijde mi to neuvěřitelné a patří jim za to můj velký obdiv. Stejně tak i našim rodinám, jelikož žít s hokejovým rozhodčím asi není úplně lehké.

Je pravda, že doma teď nějakou chvíli nebudete. Jaký mají rozhodčí program po příjezdu na šampionát?
Do Bratislavy jsem dorazil v úterý jako ostatní rozhodčí. Ve středu jsme měli teorii, rozbory a trénink na ledě, kde proběhla zkouška video a audio systémů. Ve čtvrtek jsem se přesunul do Košic, kde si prohlédneme zázemí na stadionu, abychom byli připraveni na páteční start šampionátu.

Máte v průběhu turnaje nějaký speciální režim, nebo si můžete dělat, co chcete, pokud nepískáte?
Máme povinný program, jako jsou společné rozbory utkání nebo mítinky s delegáty pro sjednocení posuzovacího metru. Pokud nepískám, mohu být také připraven jako náhradník, což je stejné, jako bych byl na ledě. Volných dnů tedy moc nemáme. Někdo jde na tribunu, jiní jsou na hotelu. Já rád chodím do města na kávu, procházím se a snažím se užívat si atmosféru.

Účastnil jste se již několika mezinárodních akcí. Kterou berete za vrchol kariéry?
Olympijské hry v Jižní Koreji. Asi proto, že olympiáda se koná jednou za čtyři roky a rozhodčích je tam méně než na mistrovství světa.

Může rozhodčí vnímat hru i jako fanoušek, divák? Když třeba víte, že vás čeká utkání Kanady a hraje Crosby nebo Rusko s Ovečkinem, dělá to s vámi něco?
Takhle to brát nejde. Naše práce spočívá ve sledování všech hráčů na ledě a nejde při tom rozlišovat, kdo je kdo. Je to i taková moje nemoc z povolání, že jakmile jdu na jakýkoli zápas, tak sleduji hru jako celek nebo se zaměřuji na rozhodčí.

Je chování hráčů na velkém turnaji rozdílné oproti extraligovým zápasům?
Na mezinárodní scéně se téměř všichni chovají vzorně, i když se občas najde nějaká ta výjimka. Výhodou těchto zápasů je, že vás hráči neznají a vidí vás třeba dvakrát za turnaj. Naopak když v extralize pískáte každé kolo, tak máte některé týmy třeba desetkrát za sezonu a o to je to těžší, jelikož každou vaší chybu si pamatují o to déle. Čili všeobecně řečeno na mistrovství světa je to chování o trochu lepší.

Vzpomínáte rád na setkání s nějakým hráčem nebo konkrétní zápas?
Pamatuji si na zápasy, které jsou pro mě něčím výjimečné. Patří tam první zápas extraligy, první finále play-off, první zápas na mistrovství světa v Paříži, semifinále mistrovství světa v Kolíně nad Rýnem nebo čtvrtfinále olympiády.

Co je důležité pro dobrý výkon sudího?
Každý z nás má nějaké to know-how a dělá stejné věci. Někdo si třeba rád povídá s hráči, jiní naopak vůbec. Já se snažím komunikaci omezovat, vést ji stručně a pouze tehdy, když je to nezbytné. Ale samozřejmě když cítím, že je zápas nervózní nebo se vyvíjí špatně, tak do něj musím vstoupit o to víc.

Jak se rozhodčí zachová, když zjistí, že udělal chybu? Co to s vámi dělá při zápase?
Pokud se o chybě dozvím ještě během zápasu, tak se to snažím vytěsnit a pokračovat dál, jako by se nestala. Je to těžké, ale jiná cesta není, protože pokud byste začali chybu někde kompenzovat, tak to dopadne ještě hůř než jen s jednou.

V extralize je celkem běžné, že se sporné situace pouští na „kostkách“ na ledem. Zamlouvá se vám to?
V podstatě mi to nevadí, pokud ta situace není pouštěná třeba pětkrát během jedné pauzy a v dalším přerušení opět pětkrát. To už je špatně. Stejně jako když to má za cíl rozběsnit fanoušky vůči rozhodčím.

Na rozhodčí se často spouští hněv fanoušků. Vnímáte pokřiky během zápasu?
Nadávky v rámci fandění či skandování moc nevnímám a tím pádem mi ani nevadí. Problém mám se slovními útoky na rodinu. Lidé křičí z pár metrů při odchodu z ledu nebo nadávají v prostorách a okolí šaten, kam se dostanou jen lidi od klubů.