Byly to krásně divoké časy, kdy bylo možné vše. Prérie, kde se proháněli kočovní dabéři a Sylvesteru Stallonovi či Patrickovi Swayzemu dali nenapodobitelný český esprit. Od 80. do začátku 90. let vládly domácnostem videa a rychlodabingy.

Vinnetou, Rambo, Vetřelci, I. T, Mimozemšťan, žraloci z Čelistí… Sice rozmazaní, ale přesto nositelé „záblesku světla ze západu do šedi socialismu“. Filmy se kupovaly na černých burzách a v obývácích se pořádaly bytové videoprojekce.

S něhou v oku

Ve filmu Lukáše Bulavy, který byl k vidění v kinech, na to s něhou v oku vzpomínají tehdejší dabéři, piráti, distributoři i diváci. Jsou tu nadšenci známí jen zasvěceným partám, ale i hudebníci Roman Holý a Ondřej Hejma, režisér Zdeněk Troška či novinář Ondřej Neff.

Co na tom, že dabéři občas nevládli dobře angličtině, důležité bylo nadšení. „Byla to irská angličtina a byla pekelná. Pouštěl jsem si to několikrát a byl jsem pořád na začátku. Tak jsem si prostě vymyslel děj,“ vzpomíná se smíchem Ondřej Neff. „Když jste nechytili do deseti minut jádro příběhu, byli jste v prd…“ říká Ondřej Hejma. Vynalézavost rychlodabérů neznala mezí. Terminátor byl Ukončovatel, z Čínské čtvrti Stopa smrti v čínské čtvrti, Hříšný tanec Přisprostlé tancování…

Nebylo výjimkou, že do domácího dabingu se pletly komentáře manželek, ale kdo by se tím trápil. „Tak vyneseš ten koš?“ slyšíme v akční scéně se Schwarzeneggerem. A jindy do tanečního čísla Baryšnikova: „Maso může být zmrzlé, ale ne moc.“ Občas byl prostě dabér nucen během namlouvání kazety přeložit i manuál ke kuchyňskému robotu. Ostatně, ani hláška z Hříšného tance „Nikdo nebude dávat Bejby do rohu“ (rozuměj Bejby nebude sedět v koutě) není bez půvabu.

Božský Carlos

Kazety se k nám pašovaly díky kamioňákům či taxikářům, ale i bedňákům známých zpěváků, když cestovali na zahraniční koncert jako „Božský Carlos“ čili Karel Gott. Dabovalo se všelijak, na kotoučovém magnetofonu či přes staré počítače, prodávalo rovněž pokoutně, takže se Mel Gibson klidně ocitl mezi „ponožkami a slipy“.

Je to archivem i dotáčkami našlapaná, vtipná podívaná, žádný sentiment. Potěší pamětníky, své si ale najde i mladší generace, pro niž je daná doba nejspíš pravěkem. Lukáš Bulava je režisér amatérských hororů, nijak zkušený filmař. Zdokumentoval ale éru, jež neodmyslitelně patří do dějin domácí subkultury. Důkladně a hravě. Klobouk dolů. Mimochodem se svými hrdiny má společné i to fandovství na dokončení filmu sbíral peníze na crowdfundingovém webu. Dobře že to klaplo.