Kliknutím zvětšítePřed zhruba 150 lety vědci objevili v oblasti ruského Kaliningradu fosilii rostliny, která se díky jantarové schránce zachovala v původním stavu po více než 33 milionů let. Tehdejší odborníci ji klasifikovali jako vyhynulou stálezelenou rostlinu z rodu Stevarcií patřící do čeledi čajovníkovitých. Následně se zařadila do sbírky Spolkového ústavu pro geovědy a přírodní zdroje v Berlíně (BGR), kde ji už vesměs nikdo nevěnoval větší pozornost.
Až do letoška, kdy si ji vypůjčila doktorka Eva-Maria Sadowská z Přírodovědeckého muzea v Berlíně. Neměla přitom žádný konkrétní cíl. „Udělala jsem to, protože jsem byla zvědavá. Nic jsem neočekávala,“ sdělila pro The New York Times. Díky své zvědavosti však zjistila, že její předchůdci se dopustili omylu při identifikaci rodu.
Náhodný objev
Vědkyně pro stanici CNN uvedla, že o zkamenělé rostlině se dozvěděla jen tak mimochodem od kolegy v důchodu. „Řekl mi, že jednou při návštěvě ústavu viděl ten nejúžasnější a největší květ v pryskyřici. Ani jsem nevěděla, že mají sbírku jantaru,“ přiznala se. Původně si myslela, že její známý při popisu pouze přeháněl. Tvrzení si však chtěla ověřit. Požádala tedy kurátora sbírky o povolení nahlédnout na zmíněný exemplář. Když se dostavila na místo a tamní zaměstnanec jí ukázal, co chtěla, zůstala v úžasu. Samo BGR potvrdilo, že květina s průměrem 28 milimetrů je dosud největší známou dochovanou zkamenělinou.
Sadowskou přepadla zvědavost. Aby se o rostlině sama dozvěděla víc, získala z jantaru pyl, který se rozhodla prozkoumat. Přitom zjistila, že vědci před 150 lety udělali chybu a pravěkou květinu zařadili do špatného rodu Stevarcií. K objevu významně pomohlo zabývání se vnější stavbou pylu. Tomuto procesu se odborně říká morfologie. Díky tomu autorka studie zveřejněné v časopise Scientific Reports zjistila, že květina je úzce příbuzná s rodem kvetoucích rostlin, které jsou dnes běžné v Asii a nazývají se Samoduť, latinsky Symplocos, což jsou dřeviny s bílými nebo žlutými květy. Vědci tedy navrhují změnit název na Symplocos kowalewskii. Její druhé jméno patří původnímu nálezci, lékárníkovi jménem Kowalewski.
Objevitelka ještě upozornila, že chybné zařazení, kterého se její předchůdci v 19. století dopustili, jim nemůže mít nikdo za zlé. „Vědci v té době totiž ještě neobjevili ani nestudovali pyl,“ uvedla pro CNN.
Nový pohled na pravěkou Evropu
Revidované zařazení obří květiny pomáhá upřesnit poznatky vědců o ekologické rozmanitosti baltského jantarového lesa. Vrhá také světlo na to, jak se klima na Zemi měnilo v průběhu posledních 35 milionů let.
Přítomnost samodutě naznačila, že prehistorická Evropa měla mírnější podnebí, než se dosud předpokládalo. „Tato drobná zrnka pylu jsou přirozenými záznamníky minulého klimatu a ekosystémů, které nám mohou pomoci změřit, jak moc se naše planeta v minulosti změnila v důsledku přírodních příčin,“ uvedl pro The New York Times paleobotanik z La Brea Tar Pits and Museum Regan Dunn. Podle něj je i díky tomu snazší pochopit, jak moc lidé ovlivňují změny klimatu.
Experti upozornili, že rostliny v pryskyřici jsou vzácností. Pouze jedno až tři procenta nalezených zkamenělin v oblasti Baltu tvoří květiny. Domnívají se, že to může být jak předpojatostí sběratelů jantaru vůči živočichům, tak i proto, že pravěké druhy někdy sami napochodovali do lepkavé látky, zatímco rostliny do ní musely spadnout náhodou. Pro paleobotaniky jsou však nesmírně důležité, protože poskytují bohaté informace. „Trojrozměrné exempláře odhalují všechny jemné rysy, které u jiných typů fosilií běžně nezjistíte,“ řekla The New York Times doktorka Sadowská.
Kromě rostlin a květin se v jantaru nalezl například dinosauří ocas, krab, mravenec, pavoučí samice s mláďaty, starobylá ptačí noha nebo lebka ještěra.
Baltský jantar
- Představuje typ mineralizované pryskyřice s vyšším, až osmiprocentním podílem kyseliny jantarové.
- Největší naleziště se nachází v Baltském regionu. Další jsou v Polsku, Německu a Rusku.
- Odhaduje se, že až devadesát procent světových zásob jantaru se nachází v Kaliningradské oblasti.
- Název se však vztahuje k jantaru se stejnými vlastnostmi po celém světě.
- Proces tvorby se datuje přibližně před 44 miliony let.
- V třetihorách údajně vzniklo kolem jednoho sta tisíc tun jantaru.
Vzorky takzvaného Baltského jantaru.
24
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
