„Smrt Jana Zajíce ve mě vyvolává rozporuplné pocity, na jedné straně je zde tragická smrt mladého nadaného člověka, ale je třeba mít respekt před jeho odvahou a obrovskou touhou po svobodě," řekl ředitel školy Petr Vepřek.

Na leden roku 1969 si dobře pamatuje i šumperský zastupitel Petr Krill, který v té době působil na průmyslovce jako externí učitel. „Osobně jsem Jana Zajíce neznal, ale vnímal jsem tu bouřlivou atmosféru, která po jeho protestnímu činu ve škole zavládla. Tehdy nás to všechny šokovalo. Měli jsme jen málo informací, které jsme si předávali ústně a spíš šeptem, hned naproti škole byla sovětská kasárna. Dopis Jana Zajíce se tajně ručně opisoval, tehdy bylo zcela nemožné se dostat k nějakému kopírovacímu zařízení, všechna byla pod kontrolou a používat je mohli jen prověření lidé," vzpomíná Petr Krill.

Jan Zajíc pocházel z Vítkova na Opavsku a od roku 1965 studoval železniční průmyslovku v Šumperku. Po smrti Jana Palacha, který se upálil 16. února 1969 na protest proti okupaci a ústupkům okupantům, se Zajíc zúčastnil protestní hladovky a tryzny u sochy sv. Václava. Přesně měsíc po Palachově pohřbu odjel do Prahy, v průjezdu domu č. 39 na Václavském náměstí si pastou na parkety potřel celé tělo, polil se benzínovým čističem, vypil kyselinu a zapálil se. Na místě zemřel.

O činu Jana Zajíce se nesmělo veřejně mluvit dlouhá dvě desetiletí, jeho památku bylo možné připomenout až po roce 1989. Na šumperské průmyslovce byla již v 90. letech umístěna pamětní deska s plastikou sochaře Olbrama Zoubka. Po Janu Zajícovi bylo také pojmenováno náměstí v areálu bývalých kasáren. Právě těch, v níž sídlila okupační sovětská armáda.