O posledních věcech člověka přemýšlel podobně jako francouzský socio-
log Norbert Elias, kterému neunikla osamělost člověka 20. století tváří v tvář nemocniční smrti. Anglický antropolog Geoffrey Gorer hovořil v 50. letech dokonce o pornografii smrti. Všiml si, že přirozená smrt člověka se stala obscénním tématem, o němž se nesluší mluvit na veřejnosti, zatímco násilné umírání proniklo v přímém přenosu do médií. Televizní divák ho sleduje bez mrknutí oka, ba často ho i vyhledává. Stejně jako porno.

Smrt není vhodné téma ani pro článek

Ne, smrt není již zhruba sto let součástí naší každodennosti. Není ani vhodným tématem článku v denním tisku. Nejsme přece morbidní. Snažíme se na smrt prostě nemyslet. Pro většinu z nás nepředstavuje klíčový životní okamžik, absolutní měřítko našeho konání, jen ten největší malér, který chceme rychle přestát. Že je smrt skutečné tabu, dokonale ukazuje výstava 3 kila osudu Romana Týce, již hostí českokrumlovské Egon Schiele Art Centrum. Týc se trefil do černého. Svými portréty ze (skutečného) lidského popela nastavil nepokřivené zrcadlo našemu pokrytectví a alibismu. Prolomil ticho, šokoval, vyvolal hysterické reakce. Naplnil vše, co si lze přát od moderního umění. Pochopil, že v Čechách tradice pohřbů a hřbitovů skutečně upadá. A velmi pietně a nahlas na tuto skutečnost upozornil.

Roman Týc vrací paměť lidskému popelu. Instalace zůstane v krumlovském Egon Schiele Art Centru do 15. září.

Nejoblíbenějším způsobem nakládání s mrtvými lidskými ostatky je bezesporu kremace: rychlá, praktická, hygienická. Někteří jsou jejími příznivci z duchovních pohnutek. Svůj popel dávají vysypat do řeky, na louku či do moře. Svěřují se přírodě a jejím duchům, podobně jako věřící některých světových náboženství. Současné sociologické výzkumy však odhalují trochu jinou tvář české kremace. Poskytuje nám tolik žádoucí možnost vyhnout se rituálům, zbavit se lehce mrtvoly, netruchlit, nemuset se starat o hrob. Konečně i nevyzvednout si urnu s popelem, nepamatovat si, nevzpomínat. Příznivce průmyslového odstranění těla obvykle pieta trápí přesně do okamžiku, kdy se dvířka uzavřela. Roman Týc se logicky vydal po stopách druhé, o poznání zajímavější a syrovější části příběhu. Pátral po osudech ostatků našich věrných zemřelých po odjezdu do pece. Svá zjištění o kýblech od primalexu, váze lidského osudu a příliš malých urnách přetavil do svého příběhu lidského popela.

Kremace vede k nepaměti

Neméně inspirativní je způsob, jakým jej vypráví. Kremace v našem současném středoevropském balení vylučuje vytváření kultu mrtvých, vede  k naprosté nepaměti. Při procházkách po hřbitovech se vlastně vydáváme do historie, čteme jména 
a data na náhrobcích, občas vidíme i tváře, které jsme nikdy nepoznali. Podvědomě tušíme souvislosti, ukládáme je do paměti. Stejného principu využil Roman Týc. Při vytváření portrétů z popela se inspiroval podobiznami z náhrobků. Ze sypké nepaměti vytvořil svébytné paměťové médium. Překročil přitom hranice běžných zvyklostí i omezenost naší představivosti. Dal mrtvým tvář. Osvobodil je z anonymity kontejneru na hřbitovní odpad. Vrátil smrti rozměr dějinné skutečnosti.

VÁCLAV GRUBHOFFER
Autor je kulturní historik