Alena MornštajnováAutorka knižních bestsellerů Alena Mornštajnová zavítala v polovině května do Moravskoslezské vědecké knihovny v Ostravě, kde se uskutečnila beseda a následná autogramiáda jejích děl.

Spisovatelka, která vystudovala angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě v Ostravě a velkou čtenářskou pozornost si získala zejména svým románem Hana, při té příležitosti poskytla rozhovor pro Deník.

Paní spisovatelko, kdy přišel ten moment, kdy jste se rozhodla, že napíšete svou první knihu? Kdy přišel ten impulz k psaní samotnému. Začala jste psát přeci jen trochu později…
No ale to je právě to, že já přesně nevím. Já jsem prostě s tou myšlenkou, že budu psát, žila celý život. Vším, co jsem v životě dělala, jsem směřovala ke psaní. Záměrně jsem vystudovala jazyky, protože si myslím, že překládání je nejlepší cesta ke psaní. I to, že jsem dříve učila, nyní jako spisovatelka hodně zužitkovávám na besedách, nebo při rozhovorech, protože jsem zvyklá se před lidi postavit a něco jim povídat… Věděla jsem vždy, že budu psát, jen jsem pořád tu myšlenku odsouvala. V roce 2000 jsem si však uvědomila, že pokud si budu jen říkat, že jednou něco napíšu, a pokud si nesednu k tomu počítači, může se také stát, že svou představu, že budu spisovatelkou, už nikdy nenaplním.

Dá se říci, že jste si splnila v životě svůj sen?
To nebyl sen, já vždycky říkám, že nemám sny, ale plány…

Alena MORNŠTAJNOVÁ (55 let)
Pochází z Valašského Meziříčí a vystudovala angličtinu a češtinu na filozofické fakultě v Ostravě. Kromě psaní také působí jako lektorka a překladatelka anglické beletrie. V roce 2013 debutovala románem Slepá mapa, o dva roky později románem Hotýlek. Největší čtenářskou pozornost si však získal její třetí román Hana, vydaný v únoru roku 2017, který se stal bestsellerem a získal řadu ocenění (např. Kniha roku 2017 na Databázi knih či Česká kniha 2018). V roce 2018 vydala v nakladatelství Albatros také svou první knížku pro děti Strašidýlko Stráša.

Jste nejen úspěšnou spisovatelkou, ale i překladatelkou anglické beletrie. Ovlivňují vaši tvorbu díla, která překládáte?
V poslední době překládám jen velmi málo, překládám hlavně proto, abych si udržela kontakt s jazykem, a také proto, aby se psaní pro mne nestalo jen povinností… Překládám záměrně červenou knihovnu, protože vím, že mě to v mém způsobu psaní nemůže ovlivnit.

Vaši obrovskou výhodou je výborná znalost cizího jazyka. Myslíte, že vám překlady pomáhají dostat se na vyšší úroveň vašeho písemného projevu? Přeci jen v dnešní době být úspěšnou českou spisovatelkou není vůbec jednoduché.
Jednoznačně ty překlady pomáhají rozvíjet slovní zásobu, vlastně naučí se na nich člověk to řemeslo psaní… Je to práce s jazykem, která je pro spisovatele velmi důležitá, myslím si, že jsem si vybrala správnou cestu k tomu psaní.

Vaše knihy mají velmi silné příběhy, často s historickými náměty, jako jsou holocaust, druhá světová válka… Vybíráte si historická témata záměrně? Jsou vám něčím blízká?
Mně se tam vždycky ty dějinné události nějak připletou, nějak se mi tam stanou, není to v prvním plánu. V prvním plánu mám vždy postavy, chci ukázat vztahy mezi lidmi. Prostředí, ve kterém vyrůstáme, události, které se okolo nás dějí, to vše nás ovlivňuje a nějakým způsobem utváří. Abych vytvořila pravdivou postavu, potřebuji tu postavu oplést historickými událostmi, aby se ukázalo, co tu postavu utvořilo takovou, jaká je.

Jak to tedy bylo u románu Hana?
Pokud jde o holocaust to nebyl v Haně prvotní záměr, já jsem chtěla prostě napsat knihu o tyfové epidemii a sžívání dvou zcela rozdílných žen. Teprve při rešerši jsem přišla na to, co tu jednu ženu udělá zvláštní bytostí, co ji změní, teprve když jsem narazila na dějinné události (holocaust, druhá světová válka), tak jsem si řekla, že ta rodina bude židovská, to, co z té ženy udělá zvláštní ženu, budou události druhé světové války… Původně jsem chtěla věnovat válce jen jednu kapitolu na konci knihy, ale když píšete knihu, příběh se vám vyvíjí pod rukama. A já si uvědomila, že potřebuji větší prostor, a tak jsem Haně věnovala třetinu té knihy a udělala jsem ji vypravěčkou vlastního příběhu. Takže to nebyl první plán.

Čerpáte při psaní svých knih ze skutečných událostí?
Většinou na začátku každé mé knihy je nějaké zrnko pravdy. Někdy větší, někdy menší, ale vždy je tam něco pravdivého.

V roce 2013 jste slavila knižní debut románu Slepá mapa, očekávala jste, že již tato vaše knižní prvotina vzbudí u čtenářů tak velký ohlas?
Vlastně ano, protože jsem vstupovala na knižní trh zcela nezkušená. Tehdy jsem vůbec netušila, že by to mohlo být tak těžké. Když jsem psala tuto knihu, psala jsem ji spíš pro sebe, protože jsem si chtěla dokázat, že dokážu napsat knížku. Kniha tehdy vznikla a já měla pocit, že by mohla čtenáře zajímat. Nakladatelství mi ji vydalo. Tehdy jsem vlastně nevěděla, do čeho jdu, byla jsem ráda, že čtenáři mé knihy přijímají. Teprve s postupem času jsem si uvědomila, že není úspěšnost samozřejmá a některé knihy prostě zapadnou. U druhé a třetí knihy jsem se už bála, aby nezapadly, protože přeci jen knih je na trhu spousta… Může být sebelepší kniha, ale když u čtenáře nevzbudí pozornost, tak prostě zapadne a přijdou další knihy, které ji vytlačí z regálů. Chce to samozřejmě také trochu štěstí. Myslím si, že i hodně dobrých knih zapadlo.

V roce 2018 následovala zmíněná kniha Hana, která vzbudila u čtenářů ještě větší ohlas a stala se naprostou senzací, bestsellerem, získala řadu ocenění. Nastal ve vašem životě nějaký zlom po vydání této knihy?
První knížka Slepá mapa byla nominována na cenu Česká kniha, kniha Hotýlek se dostala také do širší nominace na cenu Česká kniha. Když se objevila Hana, bylo to postupné. Nedá se říci, že by byla najednou senzací. Řekla bych, že ji čtenáři postupně objevovali a spolu s ní objevili i mé předchozí knihy a začali se k nim vracet. Ano, opravdu to byl určitý zlom, protože další knihy ve mně vyvolaly pocit zodpovědnosti. Do vydání Hany, včetně jejího vydání, jsem byla jedna z mnoha spisovatelek, od kterých se nic moc neočekávalo, jen že vydají další knihu. Před vydáním mé poslední knihy tady byla obrovská vlna očekávání, ani ne tak při psaní, ale hlavně těsně předtím, než ta kniha vyšla a objevily se první ohlasy, jsem začínala být lehce nervózní, abych tato očekávání naplnila.

V čem je „Hana‘‘ jiná?
Nemyslím si, že je ta kniha jiná, možná je v ní ten osud jen trochu jímavější, osud Hany je drásavý… Ve všech svých knihách chci hlavně vylíčit mezilidské vztahy a myslím si, že se k tomuto s každou svou další knihou víc přibližuji. Myslím si, že tak trochu jiná je má poslední kniha Tiché roky, protože v mých předešlých knihách za to, co se těm postavám stane, mohou dějinné události, kdežto v poslední knize si za to špatné, co se hrdinům knihy děje, mohou oni sami…

Stejně jako v románu Slepá mapa, tak v románu Hana se soustředíte zejména na ženskou linii, proč je tomu tak?
Možná je to víceméně náhoda, ale na druhou stranu silných ženských hrdinek není v literatuře nikdy dost. Možná bych o mužích nedokázala psát dost pravdivě, ale i to se změnilo a v mé poslední knize je hlavní postava Svatopluk a z ohlasů se doposud zdá, že se mi tato mužská postava docela povedla. Člověk to musí opravdu odpozorovat.

Tento měsíc jste vydala novou knihu s názvem Tiché roky, můžete nám alespoň náznakem prozradit, na co se mohou čtenáři těšit?
Je to kniha o tom, jak jsou slova mocná zbraň, jak můžeme slovem ublížit, ale samozřejmě i pomoci a zároveň jak nebezpečné a nezdravé může někdy být mlčení. Je to příběh jedné rodiny, otce Svatopluka a jeho dcery Bohdany, kteří, přestože žijí v jedné rodině, nemohou k sobě najít cestu.

V čem myslíte, že spočívá úspěch současných věhlasných českých spisovatelů? Stojí za tímto úspěchem odvaha, píle, nebo snad stačí pouhý talent k největšímu úspěchu?
To nedokážu odhadnout ani posoudit. Myslím, že kdyby existovala nějaká rovnice, tak by všichni psali úspěšné knihy. Každý čte rád něco jiného. Někdo čte rád knihy Kateřiny Tučkové, někdo knihy Petry Soukupové, někdo čte knihy Hakla… Záleží na čtenáři, jaký styl se mu líbí. Myslím si, že jsou mí čtenáři už trochu unavení norskými detektivkami a možná jen prahnou po obyčejném lidském příběhu. Osobně chci psát takové knihy, které by nebyly hloupé a zároveň aby měly v sobě myšlenku, která v člověku po jejich přečtení zůstane.

Zvažujete, že byste se v budoucnu věnovala více dětské tvorbě, či dokonce tématům ze současnosti?
Možná někdy v budoucnu zase něco pro děti napíšu, ale myslím si, že mým stěžejním tématem vždy bude tvorba pro dospělé.

Co pro vás psaní znamená? Je pro vás zdrojem odpočinku, energie, nebo máte naopak někdy chuť dát si pauzu…
Vše dohromady, ale upřímně v každém případě je to něco, co dělám ráda a jsem ráda, že se mi podařilo k psaní opravdu dostat.

GABRIELA JURZYKOWSKÁ