„To bylo na konci 80. let, kdy jsem se toulal po Československu, neměl jsem pas, nepracoval jsem a jezdil jsem stopem, nebo chodil pěšky. Na tu dobu jsem vypadal hodně nápadně. Nepracovat bylo trestné, což se mi pak také vymstilo. V roce 1989 jsem pak začal dělat kopáče na dráze, aby mě nezavřeli… Dlouho jsem si myslel, že je to zapomenutá kapitola mého života, ale lidi žijící na okrajích okrajů mě nepřestávali zajímat a cítil jsem se s nimi dobře. Třeba když jsem s Kateřinou Šedou dělal knížku Brnox o brněnské vyloučené lokalitě, tak mi tam bylo moc fajn. Kdysi jsem tam také žil. V těchhle místech necítím nic vyloučeného. Cítím se tam dobře a bezpečně. Spíše mě pak překvapilo, když jsem napsal knihu Raději zešílet v divočině, což byla taková sonda do těchto skrytých míst, že to zajímá nejen mne, ale i někoho dalšího. Robinsoni jsou tedy tak trošku návratem k sobě. Není to jediná vrstva mé osoby, ale je jednou z mých vrstev,“ říká spisovatel.

Takže jste na tu vrstvu zapomněl a po letech se k ní vrátil?
Dalo by se to tak říct. Je to něco, co mě pořád provázelo. Když se někde potřebuju zeptat na cestu a je tam skupinka bezdomovců, pankáčů nebo Romů, jdu se jich zeptat jako kohokoli jiného. Nemám ostych. S těmi lidmi se cítím dobře. A proto jsem se k nim vrátil ve svém psaní, protože tuhle oblast jsem trochu opomíjel. Psal jsem romány, dělal rozhovory s lidmi, kteří společensky vzato něco dokázali… Ale lidé na okraji také něco dokázali, jenom se to vlastně nepočítá.

Václav Jílek ztvární jednu z rolí v novince Patrika Hartla Lovci bobrů
Václav Jílek: Lovci bobrů jsou lék na všemožné potíže

O lidech na okraji z vašich knih prohlašujete, že jsou vašimi přáteli. Stýkáte se ještě po vydání knihy?
Ano, určitě. Mí hrdinové dostávají mimo jiné autorské výtisky. Některým by to šlo poslat poštou, ale já to nedělám. Sednu do auta, knížky jim odvezu a popovídáme si. Když mám poblíž besedu, pozvu je. Nejednou pozvání přijali a byla to moc fajn setkání. To přátelství probíhá stejně jako s každým jiným. S někým si padnete do oka více, s někým méně. Teď jsem vlastně zvědav, se kterým z Robinsonů zůstanu v bližším kontaktu. Snažím se o vztahy pečovat. Knížka je jedním z důvodů, proč to dělám, druhým důvodem je přátelství. Nacházím lidi, kteří mně můžou něco dát a snad i já jim.

Aleš PalánAleš PalánZdroj: Deník/Luboš JeníčekNechal jste si od nich v něčem poradit?
Ano. Od Lenky, kterou Robinsoni končí, bych rád získal odvahu věci nerozebírat čtyřicetkrát tam a zpátky, než se rozhoupu k nějakému rozhodnutí, v čemž jsem dobrý, a prostě to udělat na první dobrou. Žít život jako risk. Tohle se od ní snažím odkoukat… Inženýr Obdržálek, kandidát věd, jaderný chemik, bezdomovec, který už sice nebydlí na posedu, ale ve vyhořelém zahradním domku pár metrů od výpadovky z Českých Budějovic, ten mi znovu a znovu připomíná, abych nesoudil lidi. Nesoudit, nepředpokládat. Když jsem mluvil s lidmi, kteří ho léta znají, nikdo z nich nevěděl, že je vědec, akademik. Byl to pro ně neškodný bezdomovec. Člověk se nedá poznat při běžném setkání, což není žádná novinka, ale pro mne je nové důsledně si to připomínat a nedělat unáhlené závěry.

Překvapil vás někdo z vašich respondentů něčím?
Já se snažím na nic nepřipravovat a tím pádem mě nemůže nic překvapit. Snažím se nezúžit si pohled vlastním očekáváním.

Alicia Vikanderová jako Mira v sérii Irma Vep
Sjíždím platformy, ale bez kina nemohu být, říká oscarová Alicia Vikanderová

Na knize jste spolupracoval s fotografem Karlem Cudlínem. Nechali se vaši respondenti bez problémů fotit?
Nechali. Karel, kromě toho, že je vynikající fotograf, je sympatický člověk, který má rád život a lidi. Je to z něj až nakažlivě znát, takže tam nebyl nejmenší problém. Když jsem ho s dotyčným člověkem seznámil, a to už byl třeba rozhovor hotový, Karel si našel svůj prostor, a každý z těch mých hrdinů poznal, že tam není jenom jako fotograf, ale jako člověk, který se o ně zajímá. Než šel fotit, nechal si ode mne dlouho vyprávět o tom člověku. Pokud už jsem měl hotový rozhovor, chtěl si ho přečíst, aby věděl, do čeho jde.

Na čem pracujete teď?
Mám hotový román, který vyjde na podzim. Je to takový můj poslední návrat na Šumavu. A aktuálně dělám knížku rozhovorů s lidmi, kterým nějaká kniha změnila život. Když jsem napsal knihy o samotářích, tak se mi ozvalo pár lidí, kterými ty knihy tak zacloumaly, že se rozhodli k nějaké změně, a nemuseli se nutně stěhovat do bažin nebo do hor. Ale třeba dlouho váhali, zda se přestěhovat nebo dát výpověď v práci, ve které nebyli spokojení. A když viděli, jak se dá žít jinak, odvážně a po svém, tak to riskli a něco změnili. V tu chvíli mi došlo, že literatura má občas tu moc být více než kamarádem, že dokáže člověku ukázat cestu. A právě takové příběhy hledám.