Kdyby mělo Alexandra Dumase staršího popsat jedno jediné slovo, asi by znělo: „Vzdor.“ Rozhodně se nedá říci, že by se tohoto muže drželo v životě štěstí. Jeho nejslavnější romány literární historikové se vší rozhodností odsoudili a doboví kritici je označovali za „vulgární průmyslový výrobek bez jakékoli umělecké ceny“. Život mu komplikovaly také četné předsudky, soudy a nepochopení.

Přesto se právě on stal všemu navzdory nejpopulárnějším spisovatelem období romantismu a dodnes zřejmě nejčtenějším francouzským spisovatelem vůbec. Od jeho smrti uplynulo v sobotu 5. prosince 150 let.

Dětství ve znamení předků

Narodil se v roce 1802 jako Thomas Alexandre Davy de La Paileter v rodině stejnojmenného mulatského generála Napoleonovy první republiky. Jeho otec byl potomkem francouzského markýze a černošské otrokyně ze San Dominga, jejíž genetické dědictví se částečně otisklo i do tváře jejího vnuka.

Rekonstrukce bitvy u Slavkova představuje každoročně jeden z největších projektů příznivců oživené historie, kteří se ke Slavkovu sjíždějí z celé Evropy. V roce 2020 se bohužel nekoná kvůli koronavirové nákaze
Pravda o bitvě u Slavkova: pomohlo ji rozhodnout odhodlání, ale také mlha

V pozdějším věku vyprovokoval tento podíl „černošské krve“ řadu útoků, jimž musel Alexandre Dumas coby úspěšný spisovatel čelit. Důvodem byla jeho mimořádná autorská plodnost, s níž ze sebe chrlil svá díla a kterou soudobá veřejnost nedokázala pochopit. Spisovatel tak byl obviňován, že za něj píší „najatí černoši“, což bylo očividné narážení na jeho babičku, a líčen jako „primitivní negr, který krade náměty, kde se mu to hodí“. Ale to vše přišlo až se slávou, kterou si svým psaním vydobyl.

Dětství měl všelijaké, protože od smrti jeho otce v roce 1806 žila rodina v nouzi. Příčinou generálovy smrti byla rakovina žaludku, což mohl být následek dvouletého věznění v britském žaláři, kde skončil, když jej na moři zajali Angličané. Na svobodu se dostal až díky úpěnlivým intervencím své manželky, a kromě potíží s trávením si z pobytu za mřížemi odnesl také částečné ochrnutí a poloviční hluchotu. Navíc neviděl na jedno oko. Malý Alexandre si ho moc neužil – otec zemřel, když mu nebyly ani čtyři roky.

Budoucí spisovatel tak dosáhl jen částečného vzdělání. Přesto napsal několik her a v jejich psaní pokračoval i poté, co se z venkova odstěhoval do Paříže, kde byl zaměstnán jako písař v kanceláři vévody Orleánského. Jako autor vášnivých dramat začal zajímat ostatní tehdejší umělce, z nichž se s některými spřátelil.

Osudové setkání

V roce 1839 mu básník Gérard de Nerval doporučil šestatřicetiletého profesora historie Augusta Maqueta: „Tenhle člověk by vás mohl zajímat.“

Setkání s Maquetem bylo pro Dumase osudové. Obrovská tvůrčí píle a smysl pro dramatickou zápletku v osobě Dumase se potkala s výjimečnou historickou erudicí a schopností pátrat v historických pramenech, kterou se vyznačoval Maquet. Jejich spolupráce trvala dvanáct let a vedla k napsání více než 200 děl, včetně dvou zdaleka nejslavnějších: několikadílných románů Tři mušketýři a Hrabě Monte Cristo. Pozoruhodné přitom je, jak dobře se v Dumasových nejlepších dílech snoubí čirá fantazie s precizním vystižením dobové atmosféry a přesným vylíčením skutečných historických událostí. Politické zvraty ve Francii popisoval s obdivuhodným smyslem pro detail, na což měl jistě vliv i jeho spolupracovník.

Prezident de Gaulle i přes varování a pokusy o atentát jezdíval často v otevřeném voze
Legendární De Gaulle: Fandil Čechům a bojoval o velmocenské postavení Francie

Byl to pravděpodobně právě Maquet, kdo Dumasovi přinesl apokryfní paměti jistého d’Artagnana, sepsané Gatienem de Courtilz, z nichž v roce 1844 vznikly první dva díly slavného románu o Třech mušketýrech. Jejich hrdinové se stali již navždy oslavou a vzorem mužské cti, odvahy a věrného přátelství. Román měl takový úspěch, že později vedl ještě ke dvěma pokračováním, ty však slávu prvních dvou dílů nepřekonaly.

V líčení charakteru, který Dumas zvolil pro svého Athose, nejimpozantnější osobnost mezi celou čtveřicí (vysvětlovat rozpor mezi názvem knihy a počtem jejích hlavních hrdinů, předpokládáme, nemusíme), lze navíc spatřit odlesk povahy hrdiny dalšího slavného Dumasova díla – hraběte Monte Crista. V obou případech spisovatel zachytil výsostného individualistu, honosícího se nesmírnou důvěrou v sebe sama a disponujícího obrovským rozhledem i nemalými fyzickými schopnostmi. Navenek chladného, ve skutečnosti však schopného největších obětí pro lidi, kteří jsou mu drazí, včetně obětování vlastního života.

Okupace francouzskými vojsky znamenala pro moravská města obrovské materiální i finanční zatížení
Shon po žrádle a chlastu. Před 215 lety vtrhli do Čech a na Moravu Francouzi

Také v tomto případě vycházel plán a první rozvržení románu od Maqueta, postavu Monte Crista si však Dumas vymyslel sám a podle všeho do ní projektoval svůj ideál muže, jakým by chtěl být. Ke stěžejní dějové lince o pomstě ho inspiroval anekdotický krátký příběh "Diamant a pomsta", zachycený v knize spisovatele Jacquesa Peucheta "Policie bez masky". Inspiraci k pokladu ukrytém na ostrově zase našel při jedné ze svých toulek po Středozemním moři, kde se plavil s Napoleonovým bratrem. Jižně od ostrova Elba narazili na nepřístupný skalnatý ostrůvek jménem Monte Cristo. Jeho jméno a tajuplný vzhled se zaryly Dumasovi do paměti a fantazie dotvořila zbytek.

Román začal vycházet nejdříve na pokračování v pařížském deníku „Journal des Débats“ a přivedl soudobou Francii doslova do varu. Čtenáři se vrhali na čerstvé noviny a hltali každé slovo.

Soudy a spory

Téměř neuvěřitelné se zdá, že Dumas, podporován Maquetem, dokázal napsat velkou část celého románu během pouhých čtrnácti dnů, zavřený v malém rybářském domku nedaleko Trouville v Normandii. Právě tato neuvěřitelná píle však vedla k jeho veřejnému obviňování, že si vede „továrnu na romány“ a že za něj píší „najatí černoši“.

Maquet Dumase v té době ještě hájil a prohlašoval, že léta spolupráce s ním považuje za nejlepší ve svém životě. Když proti spisovateli běžela největší očerňující tisková kampaň, napsal mu dokonce dopis, v němž se vzdal nároků na honoráře z dalších společných románů.

Úlomek z meteoritu, který 7. listopadu 1492 dopadl nedaleko alsaského městečka Ensisheim ve Francii, v Národním přírodovědném muzeu v Paříži
Z nebe zazněla rána. Úsvit novověku ohlásil meteorit, lidé ho měli za Boží dílo

Nakonec se však přece jen rozešli ve zlém a jejich spolupráce skončila soudním procesem, v němž historik toužil po uznání svého spoluautorství. Dosáhl finanční odměny, ale autorského věhlasu ne. Na druhé straně ani Dumas po vzájemném rozchodu nenapsal už žádné dílo, které by dva nejslavnější romány překonalo.

Dumas vydělal svým psaním značné částky, ale všechno vzápětí utápěl v nepodařených investicích. Všechny jeho další projekty kromě literární činnosti – provoz vlastního divadla, koupě zámečku Monte Cristo, vydávání vlastních časopisů Mousquetaire a d’Artagnan a mnohé jiné – vedly k bolestným krachům. Kromě rozchodu s Maquetem ho na značné peníze přišel i rozvod s herečkou Idou Ferrierovou. Na sklonku života se tak musel v podstatě bez peněz uchýlit ke svému synovi, rovněž spisovateli Alexandru Dumasovi mladšímu do Puys, kde také zemřel.