Co vás inspirovalo? Jaký byl prvotní impulz, který předcházel vytvoření protidrogového vlaku?
Mělo to několik souvislostí. V té době jsem navrhoval dětské hřiště a koutky, a to bylo pro děti do 12 let a přišlo mi, že na trhu není žádný projekt, který by je bavil. Přednášky nazývali bába u tabule. Chtěl jsem vymyslet něco mobilního, co by mohlo jezdit od města k městu. Také jsem byl fanoušek vlaků. Velkým impulzem bylo, že se pervitinem předávkoval můj kamarád. Přišlo mi názorné ukázat dětem skutečný příběh. 

Podle čeho jste vybrali jednotlivé reálné příběhy?
Kontaktoval jsem profesionály: dětské psychology, odborníky od drogově závislých. Obcházel jsem squaty a zajímal se, proč ti lidé takto žijí, co je k tomu vedlo… Byl jsem překvapený, často se jednalo o velmi inteligentní mladé lidi, kteří skončili ve squatu. Nechápal jsem, jak je možné, že se někdo učí na samé jedničky a za rok žije takhle. Pak jsem dal dohromady odbornou radu, která mi pomohla a která odsouhlasila každou větu, kterou jsme do scénáře napsali. Každá věta byla prokonzultována s odborníkem. Nechtěli jsme tam dát něco naivního, co by působilo zkresleně a děti by to prokoukly a nebavilo by je to. 

Dozvědí se děti, jak dopadli jednotliví hrdinové?
V tom filmu bylo několik špatně končících osudů. Zemřel nevinný motorkář, který jel z jedné vesnice do druhé za svou holkou. Jedna dívka přišla o oko a bylo pro ni velmi těžké navázat vztah. Teď už v partnerském vztahu žije a dokonce má zaměstnání, ale je to pro ni obrovský handicap. Jeden z narkomanů se předávkoval a zemřel. Další oběti jsou rodiny zúčastněných. Nenápadná Zuzka, která dokázala říct ne, má svůj obchod. Řidič, který usmrtil pod vlivem marihuany motorkáře, si odseděl několik let za mřížemi. Petra se ze závislosti dostávala strašně dlouho, ještě nedávno měla žloutenku. Musela se dlouhodobě léčit. 

Ve filmu to vypadá, že dítě hlavní hrdinky Petry nemá žádné následky…
Její dítě ve skutečnosti dopadlo hůř. Je to postižený člověk. Bohužel i mentálně. Do dneška ho v Praze potkáváme na invalidním vozíku. Je mu asi 20 let. 

Následky ale nemusí být jen z dlouhodobého užívání drog. Člověk to může zkusit jednou a natrefí na naředěnou drogu, která mu ublíží.
Na Karvinsku nedávno policie řešila případ, kdy si holka dala v kolečku jednoho „špeka“. Pěstitelé to pokropili nějakou chemickou látkou a ona skoro rok slintala. V těle jí zůstal pesticid a vyvolal u ní tohle. Je to, jako když jedete v tunelu po tmě, nikdy nevíte, co potkáte proti. Stokrát vám drogu někdo namíchá dobře a postoprvní špatně nebo už podruhé. Nejsou to prášky, které někdo vyrábí podle předpisů. V Severomoravském kraji přidávají do pervitinu drcené sklo ze zářivky, protože se jeho cena stále snižuje.

Vraťme se ještě ke klíčové postavě školačce Zuzce, která uměla odmítnout.
Ano, ta je zásadní, i když nenápadná, a snažíme se na ni ve školách upozornit. Většinou je to holka, která není žádná modelka, je v pohodě. A liší se od ostatních, umí říct ne a vyhnout se malérům. Každý kolektiv má takovou nevýraznou Zuzku, která ví, co chce, a nejde s davem a ten jí to pak občas dává sežrat. 

Přiznám se, že jsem se na některé pasáže nedokázala dívat, třeba na píchání drog. Jaké jsou reakce mladých návštěvníků na filmový příběh?
Ano, tenhle záběr nezvládají i dospělí, je to jako u doktora, když vám bere krev. Taky dáváte hlavu stranou. Děti jsou příběhem nadšené a líbí se jim to zpracování. Pro nás je to velká výzva dál s programem něco dělat. Vyhovuje jim, že musí každý pět až sedm minut vstát a něco udělat, zapojit se. Je to pro ně naprosto ideální způsob výuky. Třeba pro ty, co jsou hyperaktivní, nebo mají poruchu vnímání. Byly u nás celé třídy autistů, a dokonce i nevidomí. Všechno si mohli ohmatat – nehodu, vězení, squat. Odnesli si zážitek oproti klasickému filmu.

Interaktivní přednáškou v protidrogovém vlaku to ale nekončí.
Ano, máme připravený ještě navazující program To je zákon, kámo. Do školy přijde státní nebo městská policie, která dětem pouští znovu film. Dětí se znovu ptáme na názor, jak by řešily situaci. Ukazujeme jim, že zákon není nutné zlo, ale věc, která slouží k ochraně společnosti. Příklad: Film se zase zastaví a z plátna se dětí ptá virtuální policista, jak je ve snímku porušen zákon, jestli je to přestupek, nebo trestný čin. 

Když se žáci zapojují a rozhodují v různých situacích, jsou spíše pozitivně, nebo negativně naladění? Třeba jestli bude drogový dealer spolupracovat s policií nebo jestli se narkoman rozhodne jít na léčení a vrátí se ke své rodině?
Souvisí to hodně s věkem. Čím jsou starší, tak tuší, že zemře. Mladší děti by spolupracovaly s policií, starší už mají tendenci zapírat.

Nelegální drogy ale nejsou to jediné problémové…
Ano, každý den jsme obklopeni legálními drogami, které nám škodí, a často si to ani neuvědomujeme. Podle mnoha vědců se drogou 21. století stal cukr. Od 80. let přibylo čtyřikrát více lidí, kteří trpí diabetem 2. typu. Například v Americe jsou zákusky stále sladší. Vozil jsem známým naše oplatky, které milovali. Dnes už jim nechutnají, jsou pro ně málo sladké.

Jak je to třeba se sociálními sítěmi a mobilními telefony? Je to už regulérní závislost?
Ano, například videohry. Světová zdravotnická organizace zařazuje diagnózu s označením „herní choroba“ na seznam závislostí.