Hrdina anglického spisovatele napínavých příběhů Tonyho Parsonse, londýnský detektiv konstábl Max Wolfe, řeší případy, které by se mohly stát kdykoliv a kdekoliv. A také, že se dějí. V jeho nejnovějším románu Třináctá oběť hraje hlavní roli mrazicí nákladní auto, odstavené v centru londýnské čínské čtvrti. Uvnitř je nalezeno 12 mrtvých dívek – ilegálních migrantek.

„Podívejte se do dnešních novin,“ říká mi u kávy s mírným vzrušením starý pankáč, jehož jméno znám z legendárního rockového časopisu New Musical Express. A skutečně: v den, kdy spolu děláme tento rozhovor, zabírá první stranu všech světových deníků zpráva o hrůzném nálezu 39 mrtvých těl migrantů v kamionu na jihovýchodě Anglie.

Překvapilo mě, jak brutální jste ve svých thrillerech. A to jste kdysi proslul jako autor cituplné knihy Muž a chlapec. Její hrdina Harry Silver, rozvedený otec s dítětem, k vám měl blíž než Max Wolfe.
Myslím, že i v tom, co píšu teď, je spousta empatie. Já bych rád, aby mé detektivky lidi strhly. Ale zároveň bych si chtěl udržet emoční hloubku Muže a chlapce. Z té knížky se stal bestseller, byla zfilmována. Zřejmě zabrnkala na tu správnou strunu. Ale o to se snažím i v případech Maxe Wolfa. Thrillery, které mají srdce – to je můj modus operandi. Všimněte si, že Max snad jako jediný detektiv ve světě literatury vodí každé ráno dceru do školy. Jiná věc je, že musím psát o současném světě. Sir Arthur Conan Doyle také nezasadil svého Sherlocka Holmese do nějakých dávno minulých časů. V době, kdy vymýšlel jeho dobrodružství, žil ve viktoriánské Anglii a mohl se na ni kdykoliv podívat z okna.

Rudolf Živec z České Lípy natočil s Luďkem Svobodou dokument o Listopadu 89 v České Lípě
Dokumentarista Rudolf Živec: Lidé by se nikdy neměli bát dělat správné věci

Jste víc Harry, nebo Max?
Plně se neidentifikuji ani s jedním z nich. U Maxe Wolfa ale cítím podobný balanc jako u Iana Fleminga a jeho literárního hrdiny Jamese Bonda. Fleming přece nebyl Bond. Měl ovšem také rád ženy, dobré pití, pěkný ohoz… S Harrym se to má tak, že příběh v knize Muž a chlapec je vylehčenější verzí toho, co jsem zažil. On je mnohem konzervativnější, spořádanější než já. V jeho letech jsem byl mnohem cyničtější, jel jsem v drogách.

Mluvíte o časech, kdy jste dělal hudebního novináře. Druhá půlka sedmdesátých let – dostal jste příležitost v kultovním plátku New Musical Express (NME). Všichni jste pluli na vlně punku. A do toho jste se stal otcem samoživitelem. Šlo to vůbec skloubit?
Těžko. Do takových pětadvaceti jsem byl totální magor. Různě jsem povlával, a najednou šlus. V devětadvaceti jsem skončil jako „single dad“. To mě šokovalo. Rodiče mi pomáhali, měl jsem v nich úžasnou oporu, ale táta mi zároveň naprosto jasně vysvětlil, že nemám jinou možnost než to zvládnout. Byl jsem bez peněz, nikde žádná vyhlídka na perspektivní zaměstnání. Nevěděl jsem, jak to udělám. Ale táta mi nařídil: „Musíš!“ A to byl konec diskuse.

Změnilo vás to?
Jistě. Do té doby mě například děsně zajímalo, co se děje na Dálném východě. Teď mi to bylo ukradené, protože můj malý syn plakal a já ho musel utišit. Předtím jsem byl mnohem větší sobec. Víte, já jsem měl se svým synem vždycky hrozně blízký vztah. Když pak trochu povyrostl, mysleli si ostatní, že jsme bráchové. Ženám jsem se jako táta líbil, asi si říkaly, že jsem něco jiného než chlapi, které potkávaly. Ženský element nám to hodně ulehčil. Ne, že by to nutně musely být náhradní matky. Stačilo, že byly nablízku a chovaly se vlídně.

Knižní tip: Krásný svět – antiutopické povídky Emila Bratršovského
Krásný svět – antiutopické povídky Emila Bratršovského nahlížejí do budoucnosti

Dá se najít spřízněná duše v tak tvrdém prostředí, jakým je svět rocku a punku?
Že bych s někým mohl probrat svou situaci, poradit se, postěžovat si – to asi ne. Tehdy měl každý v hudební branži dost starostí se sebou. Šlo o smlouvy, o kšefty, všude plno mladické nejistoty. Nebyl čas povídat si o životě, ten se musel žít, a rychle. Mezi kapelami panovala obrovská rivalita – a k tomu přičtete chlast a drogy místo snídaně. Když jsem začal s psaním o muzice, byl jsem dvaadvacetiletý kluk z předměstí. A najednou jsem kouřil trávu s Bobem Marleym, Keith Richards mi nabízel heroin, Iggy Pop si ke mně chodil pro lehčí matroš. Vydržel jsem týden nespat a strašlivě jsem pil, jen abych s nimi držel krok.

I tak vám závidím to domácké prostředí v NME. Největší osobnosti tehdejší éry chodily k vám do kanceláře na kus řeči. To už dneska nezažijete.
Jo, Debbie Harry, zpěvačka skupiny Blondie, u mě byla pečená vařená, vždycky se posadila na roh stolu a spustila.

Nestýská se vám po ní?
Za těmi časy se neohlížím s nostalgií. Po třech letech jsem rockový život nechal za sebou, protože – popravdě – tohle se o moc déle táhnout nedá. Tedy pokud chcete přežít. Já jsem si nikdy nemyslel, že je to nějaké terno. Spíš to byla univerzita. Dostal jsem šanci a další čtyři desetiletí jsem se věnoval jiným věcem.

Ve své knižní prvotině, která měla podtitul Nekrolog za rock’n’roll, jste to období trefně popsal jako směs kvality, velikášství, směšnosti a nebezpečné energie.
To pořád platí. Pankáči vtrhli na pódia ve chvíli, kdy britský rock zpáprdovatěl. Tím myslím i zpěváky, které jsem měl rád. Šli jste se podívat na Led Zeppelin do arény Earls Court nebo na Rolling Stones na stadion ve Wembley a vraceli jste se zklamaní. A v ten okamžik začaly londýnské kluby – původně jazzové, pak rockové – okupovat tyhle syrové, přímočaré party s pilou na hlavě. V tom směru jsem rád, že mám na co vzpomínat. Třeba, jak jsem se ocitl na jam session v jednom těsném sklepě, kde jsme byli jen čtyři: tři členové skupiny Clash a já. Jenže nic z toho bohužel moc dlouho nevydrželo. Celá ta sláva punkových kapel vyšuměla po dvou nebo třech deskách. Kdežto Stouni ještě vloni třikrát vyprodali londýnský stadion – a pokaždé jsem byl u toho.

Spisovatelka Alena Mornštajnová
Čtenáři rozhodli. Tiché roky Aleny Mornštajnové jsou Knihou roku

Vaše pozdější dráha vedla přes Daily Telegraph a Daily Mirror, kde jste vydržel 18 let, až k rubrice v bulvárním deníku Sun. Kdy jste se rozhodl, že se vrhnete na detektivky?
Inspirací mi byl Keith Waterhouse, který napsal knihu Billy lhář, zfilmovanou Johnem Schlesingerem. Tenhle člověk dělal všechno, od novinařiny až po psaní povídek. Říkal jsem si: To je ono, takhle to chci. Co na tom, že jsem chlápek z NME? Stanu se autorem thrillerů! Definitivně mě v tom utvrdil režisér Sam Mendes, s nímž jsem dělal na jednom scénáři. „Co plánuješ dál?“ ptal jsem se ho. „Střihnul bych si nějakou bondovku,“ odvětil. To bylo dávno předtím, než natočil Skyfall a Spectre. „A začnu tím, že si přečtu všechny Flemingovy knížky,“ dodal. Připadalo mi to jako skvělý nápad, a tak jsem si doma také hned otevřel Casino Royale. Dočetl jsem první stránku a měl jsem jasno: napíšu sérii detektivních románů!