Když se před lety v České televizi uskutečnila anketa o Největšího Čecha, Božena Němcová se v ní umístila – jako jediná žena – v první desítce. Známá je především díky Babičce, proslula také řadou pohádek, jež jsou dodnes vděčným materiálem pro filmaře. Z jejího života možná někteří lidé tuší, že byla nucena vzít si o patnáct let staršího muže, jehož nemilovala, že měla řadu milenců, že své nejslavnější knižní dílo napsala poté, co jí zemřel milovaný syn, a že zemřela v bídě.

To je na první dámu naší literatury trochu málo, řekla si před deseti lety scenáristka Martina Komárková a společně s Ljubou Václavovou daly dohromady polohraný dokument, v němž se zamýšlejí, proč právě Božena Němcová, původním jménem Barbora a za svobodna Panklová, je považovaná za nejvýznamnější českou ženu. Na některé momenty jejího díla i života se podívaly z trochu jiného úhlu, než je běžné. Titulní roli v Obrazech ze života Boženy Němcové jim ztvárnila Lenka Vlasáková.

Minisérie s Aňou Geislerovou

Martina Komárková se k osudům Boženy Němcové nedávno vrátila. Tentokrát spojila síly se scenáristkou Hanou Wlodarczykovou a napsaly čtyřdílnou minisérii Božena, kterou Česká televize poslední půlrok natáčela. Titulní roli v příběhu o touze po svobodě ztvárnily Aňa Geislerová a Anna Kameníková.

„Barboru poznají diváci z úhlu, který není úplně vše bořící, ale je rozhodně překvapivý. Byla to ve své době mnoho emocí vzbuzující postava, a to se nezměnilo. Stejně jako každá silná osobnost budila i ona protichůdné emoce. My se jich nebojíme,“ popisuje minisérii Aňa Geislerová. „Není to žádný strnulý portrét velké spisovatelky. Její osud je bolestný, těžký i plný vášně. To všechno je příběh velkého srdce a výjimečné ženy,“ pokračuje herečka, již v mladších spisovatelčiných letech zastoupila v roli Anna Kameníková.

„Můj vztah k Boženě Němcové se prací na téhle minisérii hodně prohloubil. Za poslední rok jsem nečetla nic jiného než knížky o ní nebo od ní. Pohltila mě a nadchla. Měnila se nejen s každou ztracenou láskou, ale zejména když začala psát,“ říká Anna Kameníková. Do studia práce autorky pohádek Princ Bajaja nebo Sůl nad zlato se pustila i Aňa Geislerová: „Mnoho věcí jsem vůbec netušila. Ačkoli jsem se asi před rokem chtěla sama prostřednictvím její korespondence pročíst k tomu, kdo vlastně byla, teď jsem se díky natáčení dozvěděla mnohem víc. Mám k ní obdiv, ale ne vždy jí rozumím. Každopádně hrát ji byla opravdu velká pocta, úkol i zodpovědnost.“

Minisérie vznikla v režii Lenky Wimmerové, podepsané také pod filmy Tchyně a uzený a Kozy léčí nebo pod seriály Soukromé pasti a Terapie, a v produkci tvůrčí skupiny Michala Reitlera, jenž slibuje, že Boženou „oživí nudnou sochu z mramoru, kterou se autorka stala kvůli povinné četbě“.

„Pojem Němcová dnes až hraničí s nudou. Jenže Božena je přezdívka, umělecká značka, jako Pink, Toyen nebo Mercury. Pod touhle značkou se skrývá zprvu dívka, později žena, Barbora. Toužící, nezkrotitelný živel, který kolikrát padl, tolikrát vstal. Žena, která toužila po absolutní svobodě, která žila ve svazku s mužem, jenž chtěl být její pyšný majitel. Tohle chceme vyprávět. Jak žít jako muž s někým, kdo vás ve všem převyšuje, a jak žít svobodně, když jste žena narozená před dvěma sty lety.“

Od vlasteneckých básní k pohádkám

Podle oficiálních údajů se narodila jako Barbora Panklová 4. února 1820 ve Vídni panskému kočímu Johannu Panklovi, rakouskému Němci, a české služce Terezii Novotné. O datum jejího příchodu na svět stejně jako o pokrevní rodiče se ovšem vedou spory. Uvádění rodiče mohli být pouze adoptivní a datum dnem osvojení. Adeptkou na pokrevní matku je především kněžna Kateřina Zaháňská, u níž Panklovi pracovali a na jejíchž statcích v Ratibořicích prožila Barunka dětství.

Základní vzdělání získala ve škole v České Skalici a už jako sedmnáctiletá byla na přání rodičů provdaná za Josefa Němce, úředníka finanční stráže. Rodina se usadila v roce 1842 v Praze a Josef Němec uvedl manželku do vysoké vlastenecké společnosti, kam patřili František Palacký, František Ladislav Čelakovský či Karel Havlíček Borovský. Pod jejich vlivem začala Němcová tvořit – zpočátku především vlastenecké básně, které uveřejňovala od roku 1843 v Květech. To už si říkala Božena, neboť šlo o původně slovanské jméno, na rozdíl od řecké Barbory. Božena byla navíc druhou manželkou českého knížete Oldřicha a matkou Břetislava I., což autorce imponovalo.

Významnou část jejího díla tvoří povídky, kterými od roku 1846 přispívala průběžně do časopisů, novin a almanachů a z nichž žádná za jejího života nevyšla knižně. Patří k nim Karla, Divá Bára, Dobrý člověk či Pan učitel. Od roku 1845 vydávala v sešitové podobě pohádky, které sbírala u nás i na Slovensku a upravovala je. K těm nejznámějším se řadí Neohrožený Mikeš (zfilmovaná později také jako O statečném kováři), O Popelce, Čertův švagr (S čerty nejsou žerty), Sedmero krkavců, Princ Bajaja, O princezně se zlatou hvězdou, Potrestaná pýcha (Pyšná princezna), O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku (Princ a Večernice), O dvanácti měsíčkách či Sůl nad zlato.

Vzpomínky na dětství v Ratibořicích

Božena Němcová nevedla šťastné manželství. Za partnerské rozpory, po nichž musela občas vyhledat i pomoc policie a lékaře, mohly jednak rozdílné názory a přispívaly k nim i její nevěry. Rodinné pohodě nepřispělo ani časté stěhování. Zachraňovaly jej ale čtyři děti a společné vlastenecké zájmy nesoucí se v duchu národního obrození.

Velkou ranou osudu byla pro rodinu smrt syna Hynka, který zemřel v roce 1853 na tuberkulózu. Po jeho skonu se autorka vrhla na psaní Babičky. „Začala jsem na tom pracovat po Hynkově smrti, když mne omrzelo v světě žít. Utekla jsem do toho osamělého stavení v malém údolíčku, k nohoum milé babičky,“ uvedla Božena Němcová k motivům, jež ji vedly k napsání jejího stěžejního díla.

Kromě smrti nejstaršího syna se musela vyrovnávat i s existenčními starostmi, a tak se uzavřela do vzpomínek na dětství v Ratibořicích, které prožívala s babičkou Magdalénou Novotnou, tkadlenou, jež u nich pobývala a pomáhala její matce. Literární historička Jaroslava Janáčková ovšem podotýká, že pouze smutná u psaní Babičky Božena Němcová rozhodně nebyla. Sice v té době oplakávala smrt syna, zároveň se ale velmi intenzivně sbližovala se členy Českomoravského bratrstva a především pak s mladou skupinou kolem Josefa Václava Friče.

Konec života v chudobě a nemoci

Babička vyšla poprvé v roce 1855 a Božena Němcová pak pokračovala v plodném tvůrčím období. Vydala například Slovenské pohádky a pověsti či V zámku a podzámčí. S mužem, který byl v roce 1855 kvůli údajné zpronevěře propuštěn ze služby a bylo mu nařízeno domácí vězení, stále bojovala o čas pro psaní, neboť, jak uváděla ve svých dopisech, raději by ji viděl doma coby hospodyni. Ani veškerá její snaha o vydávání dalších a dalších prací nevedla k nijak zvlášť lepšímu živobytí.

Stále žila z ruky do úst, a i když – s přičtením manželských neshod – uvažovala o odchodu do Ameriky, odjela nejdál do Litomyšle. Tam se vypravila v září 1861 redigovat své spisy, čehož už ale nebyla kvůli pokročilému stadiu rakoviny dělohy schopna. Litomyšlský nakladatel Antonín Augusta za ni chvíli platil ubytování, manžel ji ale později převezl zpátky do Prahy, kde jedenadvacátého ledna 1862 zemřela.

TOM FRANZKI