Vydalo ji na sklonku loňského roku rodinné nakladatelství Limonádový Joe, předmluvu o dobovém kontextu a “karikaturistově chůzi po tenkém protektorátním ledě“ napsal Petr Koura, doslov autorova dcera Tereza Brdečková. Právě jí jsou určeny naše tři otázky:

Objevila jste díky téhle knížce o svém otci ještě něco nového? 
Vlastně mi teprve nad přípravou té knížky došlo, že od absurdity těch vtipů pro nedělní časopisy vede přímá cesta k Limonádovému Joeovi. Obojí vzniklo ve stejně hrůzné době, tedy za protektorátu. Obojí vzniklo pro stejné nakladatelství, původně na zakázku, ale taky z potřeby se nějak odreagovat, aby se člověk nezbláznil. Což bychom měli i dnes, ale s tak rozkošně nepříčetnými vtipy zatím kupodivu nikdo nepřišel.

Kreslené vtipy dokládají, jak široký tematický záběr – Jiří Brdečka měl a z čeho všeho si dokázal dělat legraci od všedních situací v tramvaji, u doktora či v kavárně přes redakční provoz až po nevěru a jiné erotické momenty. Které vás rozesmály při výběru nejvíc? 
Víte, ono se to musí vidět. Ale je tam dítko, které dostane k Vánocům břitvu. Nebo pánové dvojčata na flámu. Číšník jim říká: „Prosím, pánové, abyste neseděli pohromadě.“ Ostatní hosté si myslí, že už jsou opilí. A ten nejkratší: „Pán říká dámě: Slečno, možná mám špatný vkus, ale vy se mi hrozně líbíte.“

My to neřadili chronologicky, ale tematicky. Takže je tam sekce mořských oblud, sekce paroháčů nebo sekce kovbojů. A pak jsou tam pěkné vtipy poválečné. Například pán, který nese na úřad dveře od záchodu, na nichž je napsáno Hitler je vůl. A říká: „Tady vám nesu, pane předsedo, důkaz o své protistátní činnosti.

Některé karikatury třeba poznámka zákazníka ohledně výhřevnosti lyží reagující na české sportovce pálící své lyže zabavené pro válečné účely ukrývají i politické jinotaje. Hlavně jde ale o únik z protektorátní reality, což se do jisté míry hodí i do naší pandemické současnosti. Byl to záměr, nebo jste si to uvědomila až během práce?
Byl to záměr, i když dočasně zapomenutý. Otec si těch vtipů moc nevážil, byla to obživná věc, kterou si z pořádkumilovnosti archivoval. Jenže během naší dlouhé práce na jeho pozůstalosti, od roku 2010, se postupně vynořily souvislosti. Celý ten svět českých redaktorů, malířů a spisovatelů za války, lidí, kteří trnuli, kdy budou muset nastoupit do Reichu, anebo se pohybovali po Praze jako Židé s falešnými doklady nebo odbojáři…

A přece se potřebovali smát, a dokonce trochu provokovat. Já jsem pak vlastně kvůli tomu psala seriál Bohéma. Takže naším cílem nebyl sešit vtipů do vlaku, ale luxusní publikace s odbornou studií Petra Koury – knížka, kterou si necháte. Jako poctu těm, jimž se vedlo hůř než nám dneska, a přesto dokázali rozesmát sebe i ostatní.