Knihu napsal archeolog Martin Golec a vydalo ji Nakladatelství Lidové noviny. Spíše než o strohý výčet faktů jde o úvahu nad smyslem bádání v komplexech, jako je tento. Proč se vydáváme do oněch temných děr, kam slunce nevidí, a proč si v nich připadáme jako v chrámu obklopeni dalšími věřícími, protože do takových míst se málokdy podíváme sami?
Dobře skryté jeviště
Býčí skála, ležící blízko Brna ve střední části Moravského krasu, nepřestává odborníky vzrušovat. Od chvíle, kdy byl druhý nejdelší jeskynní systém v České republice poprvé zmíněn v literatuře, uplynulo více než 350 let. Ale víme, že místo německy zvané Stierfelsen navštěvovali naši předci už v paleolitu.
V každé další dějinné etapě pak jeskyně sloužila lidem k různým obřadům, jejichž podstata však byla stále stejná: magický rituál spojený s přechodem ze světa živých do světa mrtvých.
Od roku 1867 zde prováděl vykopávky Jindřich Wankel, který tu kromě slavné sošky býčka objevil takzvaný Halštatský pohřeb přes čtyřicet koster ze starší doby železné. Víceúčelové jeviště tak nazývá Býčí skálu Golec a pobízí nás k intenzivnějšímu vnímání vztahů mezi podzemím a nadzemím tak, aby se nám zjevil celistvý svět.
Je to podnětné čtení a nejlepší by asi bylo věnovat se mu se zapálenou loučí přímo v nitru Býčí skály. Podle Golce nám každé prostředí činí nabídky a pokaždé, když do jeskyně vstoupíme, nalezneme ji v trochu jiném rozpoložení než při minulých badatelských návštěvách.
