Fotografie a tisky na výstavě Chudá Praha dokumentují každodenní starosti nejchudších obyvatel Prahy. Snímky zachycují místa, kde chudí žili, a instituce, kde nalezli útočiště a pomoc. Těmi byly například chudobince nebo chorobince. Popisky vysvětlují, jak se společnost s chudobou vyrovnávala prostřednictvím chudinské a sociální péče, která se formovala od josefínských dob, či jaké průvodní a nežádoucí společenské jevy byly s chudobou spojeny.

Výstava je vymezena symbolicky roky 1781 a 1948. V roce 1781 Josef II. reorganizoval chudinskou péči. "Mnohé mechanismy, které začaly fungovat v 19. století, fungovaly až do 20. století, s některými mechanismy se můžeme setkat ještě dnes," řekla autorka výstavy Jana Viktorínová. V roce 1948 nastoupil komunistický režim, který společnost nivelizoval, tedy usiloval o odstranění rozdílů mezi vrstvami obyvatelstva.

Museli se odstěhovat. Asanace zasáhla stovky rodin, které se musely na několik let odstěhovat, zatímco město bouralo jejich domovy. Postupně se mohly vracet, ale mnohé se rozhodly zkusit své štěstí jinde.
Jak jsme žili v Československu. Josefov - nejmenší městská čtvrť

"Chudými se stávali převážně lidé, kteří z nějakého důvodu neměli možnost vydělat si na živobytí. V době, kdy neexistovalo žádné sociální pojištění, chudoba ohrožovala všechny staré lidi, nemocné, invalidy a zvláště ohrožené byli i vdovy a sirotci," řekla Viktorínová. Ke klasické městské chudině patřilo také dělnické obyvatelstvo, které bylo ohroženo zejména v dobách hospodářských krizí.

Dýmová hora na Třebešíně

Chudoba se promítla i do sociální diferenciace pražských čtvrtí, některé patřily k bohatším, jinde se koncentrovalo chudé obyvatelstvo. Typickými příklady byly nouzové kolonie, kde si lidé stavěli provizorní příbytky a chyběla v nich infrastruktura. Kolonie se staly fenoménem ve 20. letech 20. století.

Stržený sloup na Staroměstském náměstí
Nepovedená bitva i stržení sloupu. Žižkovský bohém Sauer se zapsal do dějin

Druhá výstava ukazuje, jak vypadá chudoba dnes. Připravil ji umělec Epos 257, který zůstává v anonymitě. Pomocí fotografií, filmů a hmotných artefaktů zachytil historii nedávno zaniklé bezdomovecké komunity na pražském Třebešíně, se kterou je v kontaktu pět let. Loni v létě s ní žil a živil se sběrem papíru.

Místo nedaleko žižkovského nákladového nádraží lidé bez domova označili jako Dýmovou horu, což se vztahuje ke způsobu jejich obživy. "V minulosti velice důležitým zdrojem financí pro bezdomovce byl sběr a recyklace drahých kovů, mědi, vypalování kabelů. Pálení kabelů je způsob, jak kabely zbavit bužírek, z čehož se čoudí," řekl kurátor výstavy Tomáš Pospiszyl.

Současný stav Nákladového nádraží Žižkov.
Praha už chce jen část Nákladového nádraží Žižkov. Radnice ukáže studii

Epos 257 se v minulosti zabýval grafitti. Místa, kde působí grafitti umělci a bezdomovci, se prolínají. V určitém okamžiku se Epos 257 podle Pospiszyla začal zaměřovat na život bezdomovců. "Bylo těžké tu výstavu vymyslet tak, aby se těmto lidem neublížilo, aby se zbytečně neprozradilo, kde žijí, protože nestojí o to, aby za nimi někdo chodil, a taky aby byla zachována jejich důstojnost, což je jedna z mála věcí, kterou mají," dodal.

K výstavám je doprovodný program, komentované prohlídky s autory a vycházky na určitá místa, lektorský program a na podzim se uskuteční konference na téma chudoba.

Hledaný sprejer.
Další hazardér. Kvůli grafitti cestoval na spřáhle mezi vozy metra