„Zpočátku jsem z nápadu načíst vlastní blog zase až tak nadšená nebyla, ale nakonec – i díky podpoře blízkých, kteří to měli za skvělou věc – jsem si říkala: ‚Jsem herečka, něco jsem napsala, tak proč to nepropojit?' A jakmile jsem začala chodit do nahrávacího studia, od prvního dne jsem se pro tuto práci nadchla. Pochopila jsem, že je to šance, jak vlastní popsanou emoci doplnit o herecký výraz a tím ji ještě posunout dál. Takže lidé, kteří si audioknihu koupí, budou například doopravdy vědět, jak hnusná na mě byla kostymérka," usmívá se Marie.

Taková práce dá asi hodně zabrat, zvlášť co se soustředění týče…

To ano, do studia jsem chodila sedm dní, vždycky na čtyři hodiny. A musím říct, že po této době čistého čtení jsem byla po zbytek dne úplně mimo. Cítila jsem se jako po prvních trénincích ve StarDance, kdy jsem přišla domů a nemohla jsem vůbec nic dělat, jen jsem koukala do zdi. Tak snad ten můj zápal pro věc bude v nahrávce naplno slyšet.

Režiséra Zdeňka Duška jste si prý vybrala sama, je to tak?

Ocitla jsem se v nezvyklé situaci – tím, že jsem měla načítat vlastní text, mohla jsem vést debatu o tom, kdo bude audioknihu režírovat. Cíleně jsem si vybrala Zdeňka Duška, který dělal hereckého kouče při Comebacku. Za tři roky, co se ten seriál točil, jsem se s ním velmi sžila. Věděla jsem, že se mnou umí pracovat, že mi řekne dvě tři slova a já z nich okamžitě pochopím, co přesně jimi myslel. A taky – ačkoliv působí jako umírněný a střízlivý muž – umí dovést herce k tomu, aby hráli vtipně. Takže Zdeňka jsem si prosadila.

Vzpomněla jste kostymérku – nesete si v sobě z jednotlivých historek ať už negativní, tak pozitivní emocí? Zvlášť teď, co jste si je při čtení zase oživila…

Vůbec ne. Jakmile člověk něco, co se mu přihodilo, pojmenuje a „dá" do slov, tak ho to přestane vnitřně žrát a tížit. Stejný efekt má i schůzka s kamarádkou, jíž se u kafe svěříte se svým trápením, a najednou je vám líp. Ve své knížce jsem třeba popisovala, jak se mi nepovedl konkurz, jak jsem kýženou roli nedostala a pak jsem brečela, ale jakmile jsem se z toho vypsala, povolilo to. Říkala jsem si, že se přece svět nezboří. Ten film se stejně nakonec netočil, takže mi to nemusí být líto.

Stále platí, že už nějakou dobu nepíšete nic?

Platí, psaní není moje povolání, tím je herectví. Když se zaseknu v herectví a nevím jak dál, musím s tím jako profík něco provést. Ale u psaní to beru tak, jak to je – prostě mi nejde, nechce se mi, necítím se na to. Nejsem člověk, který by dokázal psát jenom proto, že je po jeho věcech poptávka. Hlavně mám takovou filozofii, že umělec by si měl zachovat vlastní čistotu v tom, že by měl dělat to, co vychází z něj – samozřejmě, nejde to pokaždé, protože z něčeho musí taky žít.

Psaní teda necháváte otevřené dveře…

Určitě. Myslím, že Kafe a cigárko zafungovalo, protože jsem měla hodně co říct – taková ta hysterická herečka, která může světu konečně sdělit všechny své ústrky a podobně… Historky ze mě jen tryskaly. Byla jsem jich plná a ani teď o ně vlastně nemám nouzi, ale najednou se mi je nechce sdílet. Což může na někoho působit, že jsem se na psaní vykašlala, ale není to tak.

Máte více aktivit, jste patronkou Kuřete, které podpoříte nejen zmíněnou audioknihou, ale i předvánoční akcí. O co jde?

Z prodeje audioknihy, jako předtím z knížky, půjde na Kuře dvacet korun. Zase je to způsob, jak přispět na pomoc dětem, což mi dělá radost, takže budu ráda, když o ni bude mezi čtenáři či posluchači zájem, ale uvidíme… No, a protože jsme ve spojitosti s Kuřetem dostali úžasnou nabídku zorganizovat cokoliv na pódiu na Staroměstském náměstí, vymýšleli jsme s lidmi kolem něj, jak jí využít. Až jsme se rozhodli pro předvánoční jukebox, v jehož rámci si bude moci každý, kdo projeví zájem a odvahu, zazpívat za doprovodu klavíristy uprostřed Prahy a přispět tím na Kuře. S přítelem Markem budeme lidi vyzývat, aby tak učinili, rádi na jevišti přivítáme i zahraniční turisty. Slibuju si od toho, že půjde o spontánní předvánoční podvečer, během něhož se může stát cokoliv. V pátek 2. prosince jsou tedy všichni zváni – začínáme v pět a končíme v sedm hodin.

Máte i nějakou „hereckou" novinku?

Dotočila jsem roli Simony v seriálu Svět pod hlavou, což je taková retro detektivka, kterou zrežírovali Marek Najbrt a Radim Špaček podle scénáře Ondřeje Štindla, na české poměry velmi netypického. Hlavní postavu ztvárnil Vašek Neužil, který se po nehodě propadne do kómatu a ocitne se v komunismu, kdy ho jeho maminka teprve čeká, a to je pro něj příležitost, jak onu dobu pochopit a něco v ní vyřešit. V dalších rolích hrají Ivan Trojan, Jan Budař, Igor Chmela, Jitka Schneiderová – ocitla jsem se v naprosto skvělém hereckém obsazení a jsem za to strašně vděčná.

A co StarDance, sledujete? Nebo pro vás tato soutěž vaší vítěznou účastí v ní skončila?

Byla jsem se podívat na prvním živém přenosu, líbilo se mi to, čekala jsem, že budu mít nostalgii, ale nedostavila se, protože StarDance pro mě měla krásnou tečku. Tím, že jsme s Markem vyhráli, mi na tom nepřišlo nic smutného. Věděla jsem, jaká je to dřina, ale nic víc. Soutěž samozřejmě sledujeme, probíráme, kdo má jakou strategii, na kom to je a není vidět, kdo je dobrý… My jsme dělali totéž – ne, že bychom nějak kalkulovali, ale snažili jsme se naše vystoupení kombinovat tak, aby byla co nejzajímavější. Třeba jsme si řekli – v tomto tanci jsme byli hodně ujetí, teď bychom měli zatancovat čistě, příště zase něco jiného… Jsme řešiči, ale jediné, co jsme zjistili, je to, že se stejně nedá přijít na to, jaký je klíč k úspěchu. Zvlášť, když jsme všichni byli svědky několika překvapivých vypadnutí.